František baron Trenck

Narodil se zřejmě 1. ledna 1711 v italském Reggiu v Kalábrii Anně Marii rozené Kettelerové z Hargvattenu (?–1726) a Janu Jindřichu Trenckovi (1664–1743), císařskému podplukovníkovi.

Byl nejmladším ze tří bratrů. Nejstarší Jan zemřel už v sedmnácti, druhý, Vilém Josef, ve dvaadvaceti letech. Jejich rodové jméno je odvozeno od Trenckburgu, tedy dnes již zaniklého sídla, které se nacházelo v Prusku.

Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Na studiích a poprvé v armádě

František studoval na jezuitském gymnáziu v Šoproni (dnešní Maďarsko) a poté v Požeze (dnešní Chorvatsko); vzdělání završil ve Vídni. Patřil mezi nadané studenty, plynně hovořil několika jazyky, stal se znalcem anglické literatury, dokonce uměl dobře zpívat a hrát na housle.

Roku 1727 vstoupil do uherského 8. pěšího pluku hraběte Pálffyho, kde dosáhl hodnosti poručíka. Nad ostatními vyčníval mj. svým výstředním chováním a nekázní.

V roce 1731 se Franz oženil s Josefínou, dcerou Jana Františka barona Tilliera, velitele pevnosti Petrovaradín (dnešní Srbsko). Manželé se přestěhovali na panství Brestovac ve Slavonii (část území dnešního Chorvatska a Srbska), které pro ně zakoupil Trenckův otec. Narodilo se jim několik dětí, všechny však zemřely ve velmi útlém věku, v roce 1737 umírá i Josefína.

Ve službách ruské carevny

V roce 1737, kdy Rakousko vstoupilo do rusko-turecké války, nabízí Trenck vrchnímu veliteli rakouské armády hraběti Seckendorfovi vytvoření sboru vojáků-dobrovolníků. Po odmítnutí se obrací na ruskou carevnu Annu Ivanovnu. Je jmenován druhým rytmistrem husarského pluku s právem naverbovat tři sta mužů. Za statečnost v bojích je povýšen na majora.

Kvůli napadení a urážce velitele se Trenck v roce 1740 ocitl před válečným soudem, který nad ním vynesl ortel smrti. Těsně před popravou byl ale omilostněn; musí však opustit ruskou armádu i Rusko samotné.

Vrátil se tedy na své panství Brestovac, které v té době sužovali zbojníci. Při jejich „likvidaci“ si Trenck vysloužil zatykač kvůli porušení zákonů. Prchl proto do Vídně a zdejší kapucíny požádal o azyl. Díky arcivévodovi Karlu Lotrinském se pak setkává s habsburskou panovnicí Marií Terezií, která jej posléze obvinění zbavila.

Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Obávaný velitel pandurů

Dne 16. prosince 1740 obsadil pruský král Fridrich II. rakouské Slezsko, čímž započalo osmileté období konfliktů, které zachvátily celou Evropu a do historie se zapsaly jako „války o rakouské dědictví“. Habsburské panovnici Marii Terezii proto přišla vhod Trenckova nabídka na vytvoření vojenského sboru dobrovolníků.

Panduři, které jejich velitel pokládal za svůj majetek a podle toho s nimi i jednal, se rekrutovali především z řad zločinců, jež byli vojenskou službou na straně Rakouska zbaveni svých trestů. Od běžné pěchoty se lišili zbojnickým způsobem boje: pronikali do nepřátelského týlu, přepadávali zásobovací kolony, ničili mosty, vyvolávali paniku a zmatek. Prostředky na žold a krytí svých výdajů získávali drancováním nepřátelského území. Byli pověstní svou krutostí.

Trenck ve službách Marie Terezie prošel se svými pandury řadou bitev, přičemž on sám několikrát unikl smrti jen o vlásek. Byl výborným vojákem a vynikal statečností, zároveň si cíleně budoval svou pověst hrdiny. Z válečné kořisti, o jejímž množství kolovaly hotové legendy, systematicky rozšiřoval své dominium ve Slavonii.

Roku 1744 byl Trenck za své zásluhy povýšen na plukovníka. Jeho sbor, který čítal na tři tisíce mužů, však začal vyvolávat obavy i na samotném císařském dvoře ve Vídni. Byla to totiž příliš velká „soukromá“ síla soustředěná v rukou jednoho člověka. Cholerický, ctižádostivý a nevyzpytatelný Trenck si navíc stihl udělat na důležitých místech mnoho nepřátel.

Po vojenském debaklu u Žďáru se nad ním začala definitivně stahovat mračna. Byl obviněn, že kvůli plenění pruského tábora zmeškal rozhodující část bitvy, čímž zapříčinil prohru Rakušanů. Další obvinění na sebe nedala dlouho čekat (např. kruté zacházení s mužstvem, rabování či defraudace).

Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Odsouzen k trestu smrti

Soud, který probíhal ve Vídni, se táhl několik měsíců, Trenckův majetek byl obstaven a veškeré náklady šly na jeho účet. V prosinci 1746 byl vynesen rozsudek – trest smrti. Na příkaz císařovny Marie Terezie však byl proces obnoven a soud zasedl v novém složení.

Většinu obvinění se podařilo vyvrátit – až na znásilnění mladé ženy, které ovšem Trenck popíral. Rozsudek, jenž soud vynesl 28. srpna 1748, přetiskly Mnichovské poštovní noviny: „kvůli jím učiněným mnohočetným zločinům, kvůli zesměšnění vlastního pluku, bude zcela zbaven všech svých vojenských hodností a služeb, a z tohoto důvodu bude přepraven do pevnosti Špilberk, kde bude doživotně uvržen do žaláře a tam držen podle přesných pravidel″.

A dále: „Baronu von der Trenckovi bude denně vyměřen jeden dukát pro jeho životosprávu, bude mu také určen sluha, stejně tak mu bude poskytnuto pero a inkoust s tím, že vše, co bude psát, bude dáno veliteli k přečtení." Noviny také uvedly, že František Trenck po vyslyšení rozsudku omdlel.

Foto: Zuzana Píšková Hrivňáková

Kajícník na Špilberku

Panovnice Marie Terezie projevila přání, aby byl pobyt ve vězení Trenckovi co nejvíce ulehčen, čemuž zástupce velitele pevnosti, František Josef Kottulinský, vyšel vstříc. Trenck obýval dvě místnosti v prvním patře budovy, která se nacházela v západní části Špilberku, a mohl se volně pohybovat po celém areálu. Je možné, že užíval jednoho z důstojnických bytů. Onen dukát na den mu zajišťoval velmi solidní živobytí, navíc byl každou neděli a svátek zván k baronu Kottulinskému na oběd.

Přesto se Trenckův zdravotní stav začal zhoršovat. Zřejmě v tom hrálo roli více faktorů. Jednak psychika, už třetím rokem žil pasivně, v nějaké formě vězení. Jednak se ozývala stará zranění z bitev i celková opotřebovanost těla, jehož majitel vedle nebezpečí holdoval také jídlu, alkoholu a tabáku.

Panovnice mu dokonce dovolila, aby si našel vhodné ubytování ve městě, kde by mohl dožít. Trenck pomýšlel na kapucínský klášter, odkud za ním docházel kněz a lektor filozofie, kapucín Koloman. Snad právě i díky němu se na konci života z Trencka stává kajícník, jenž lituje všeho špatného, co kdy vykonal, a prosí Boha o milosrdenství. Tak to alespoň zachytil kapucínský kronikář ve Zprávě o Trenckově smrti.

Na stěhování však už nedojde. Franz Trenck koncem září dopisuje svoji závěť, ve které mj. pamatuje také na bratry kapucíny – odkazuje jim čtyři tisíce zlatých. Umírá 4. října 1749 na svátek svatého Františka z Assisi a je podle svého přání pohřben vedle bratří kapucínů – bez rakve, na holou zem.