Eduard Václav Dospiva
(1910–1971)
Byl posledním kvardiánem brněnského kapucínského kláštera před likvidací řeholí na jaře 1950. Když mu komunisté nabízeli spolupráci, odmítl to. Místo možnosti zůstat při řádovém kostele si vysloužil spoustu let pod dozorem StB. Přesto se „domů“ ještě stihl vrátit.
V rodině farského hospodáře
Kořeny Václavovy rodiny najdeme v Drahanovicích u Olomouce, kde se vedle rodičů Josefa (1868–1947) a Františky (1869–1949) narodili také jeho čtyři starší sourozenci: Marie (1895–?), která vstoupila do jedné z tehdejších řeholních kongregací; František (1897–1919), jenž zahynul v bojích doznívající první světové války; potom Josef (1899–1954) a Anežka (1900–1977). Kolem roku 1901 se rodina přestěhovala do Přímětic u Znojma, kde na svět přišli ještě Cyril (1902–1980), Metoděj (1905–1964), Vojtěch (1907–1985) a 15. září 1910 Václav.
Rodinná fotografie, Eduarda bychom na ní však hledali marně, ještě nebyl na světě.
Volba nového domova nebyla samozřejmě náhodná. Na přímětické faře žil od roku 1888 Václavův prastrýc František Dospiva i se svými pěti neprovdanými sestrami. Krátce po svém kněžském svěcení zde nastoupil jako kaplan a později se stal farářem. Před příjezdem rodiny vypověděl zdejšímu velkostatku pronájem třinácti hektarů farských polí a z Václavova otce Josefa, vyučeného řezníka, udělal farského hospodáře.
Na tomto místě by nás to mohlo svádět k představě romantického příběhu, jak farář Dospiva vedl malého Václava k lásce ke kněžství a jak ho to nasměrovalo na jeho další životní cestu. Farní kronika však zmiňuje, že synovec Josef se v roce 1913 se strýcem ve zlém rozešel a svým dětem zakázal na faru chodit. Což byl zřejmě také důvod, proč vyměnil hospodaření za práci dělníka v továrně. K jistému prolomení ve vztazích došlo až těsně před farářovou smrtí.
V řeholním hábitu
Když bylo Václavovi třináct let, začal ve Znojmě studovat osmileté gymnázium. Do septimy však už kvůli prospěchu nepostoupil. Zároveň se v tu dobu nepohodl se svým otcem a odešel z domova. Rodičům se ozval až po roce s tím, že vstoupil ke kapucínům. Při obláčce, která se konala 1. srpna 1930, přijal řeholní jméno Eduard; noviciát prožil v Praze na Hradčanech. V letech 1931–1934 studoval filozofii na řádovém učilišti v holandském Breust-Eijsdenu a poté pokračoval ve studiu teologie ve francouzském Tours. V roce 1935 se vrátil do Československa a zbylé tři ročníky bohosloví dokončil na nově otevřeném řádovém učilišti při olomouckém kapucínském klášteře.
Eduard Dospiva ještě v civilu, den před svou obláčkou; foto: archiv Marie Švihálkové.
Na kněze byl vysvěcen 4. července 1937 a primiční mši svatou sloužil o čtrnáct dnů později ve svém rodišti. Z Olomouce byl Eduard přeložen do kláštera na Hradčanech, v dubnu 1939 se přestěhoval do Chrudimi a od června 1940 začal působit v Brně jako duchovní správce porodnice. Později zpovídal také na chirurgickém oddělení nemocnice na Žlutém kopci a sestry františkánky na ulici Sirotčí (dnešní Grohova).
Brněnskou kapucínskou komunitu tehdy tvořilo sedm kněží a pět bratří laiků, jejich kvardiánem byl už šestým rokem Stanislav Žyla.
Představeným kláštera
Se skončením války se Eduardův život výrazně proměnil, provinciál jej totiž v červenci 1945 pověřil službou kvardiána. Na rozdíl od řady jiných kapucínů v tomto postavení se však nemusel tolik zabývat válečnými škodami. Větší opravy si vyžádaly pouze kostelní vitráže a střechy budov.
Nicméně poválečné dozvuky se samozřejmě nevyhnuly ani Brnu. Stanislavu Žylovi kvůli jeho německé národnosti hrozil odsun a trvalo více než čtyři roky, než znovu získal československé státní občanství. On sám se v této souvislosti zmiňuje o trvajících ústrcích a nezaslouženém útisku, přičemž Eduard jako kvardián zvažuje – pro zklidnění situace – jeho přeložení. Komu Žylova národnost tolik ležela v žaludku, však nevíme. Ještě v roce 1949, kdy Stanislav dovršuje padesát let svého kněžství, si namísto oslav přeje pouze tichou připomínku.
Na podzim 1945 Eduard oroduje za stavitele Huberta Svobodu, zatčeného kvůli podezření z kolaborace s nacisty: „V roce 1942–1943 převzal opravu zdejšího kostela,“ píše Zemskému národnímu výboru. „Bylo to v době, kdy pracovní síly byly uvolňovány pouze pro válečný průmysl a v době, kdy nacistický režim byl proti církvi zvlášť zaujat. Pan stavitel dal k dispozici zdejšímu kostelu pracovní síly, a to na vlastní nebezpečí, které mu hrozilo.“
Eduard Dospiva už jako kapucínský bratr; foto: archiv Marie Švihálkové.
Počátkem roku 1946 se Dospivovi podaří zjistit, že jeho spolubratr Odilo Schindler se nachází ve vojenském zajateckém táboře v Kuřimi, a vedení provincie s úřady vyjedná, že až do odsunu smí tento kapucín bydlet v brněnském klášteře. Pro bývalého vojáka wehrmachtu, kam musela část kapucínů německé národnosti narukovat, žádná polehčující okolnost ohledně vystěhování samozřejmě nepřipadala do úvahy. Vlastně jedna ano: smrt. V prosinci 1945 píše Eduard provinciálovi o úmrtí spolubratra Venance Herbingera, který jako ruský vojenský zajatec zemřel v jedné z brněnských nemocnic a byl pohřben do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Den po převozu do nemocnice Venanc požádal personál, aby jej navštívil někdo z kapucínského kláštera. Eduard však už svého bratra živého nezastihl.
Více nadějí asi vzbuzoval případ Heleny Paulové, jednatelky charitativního Serafínského díla lásky. V roce 1948 Dospiva prosí ministerstvo vnitra, aby ji vyřadilo z odsunu. Dokonce se zavazuje, že tuto ženu vezme „doživotně do výživy a opatrování na vlastní útraty řádu kapucínského v Brně“. Avšak marně.
Poválečná snaha o rozjezd
Na seznamu záležitostí, o jejichž obnovu provincie po válce usilovala, patřilo vedle řádového učiliště či škol pro chlapce z chudých rodin také zmíněné Serafínské dílo lásky, jež téměř po dvě desetiletí pomáhalo strádajícím dětem a mládeži. Než tento spolek nacisté v roce 1939 zrušili a majetek si přivlastnili, měl centrálu v brněnském klášteře, přes sedm tisíc přispívajících členů a členek, a pomáhal po celé Moravě. Dílo se sice podařilo formálně obnovit, předsednictví po Stanislavu Žylovi převzal Eduard Dospiva a spolek získal zpět i Němci zabavený dům v Brně-Komárově, nicméně na rozjezd činnosti – vzhledem k nadcházejícím politickým změnám – už nebylo dost času.
Červenec 1937, Eduard v rodných Příměticích sloužil svou první mši svatou.
Eduard ohledně charity spolupracoval s místním společenstvím terciářů, které měl jako jejich ředitel na starost; členové a členky III. františkánského řádu hráli v Díle klíčovou roli i za první republiky. Nebyla to samozřejmě jejich jediná společná aktivita. Například se jim v roce 1947 podařilo přimět národní výbor, aby nechal opravit barokní sloup Nejsvětější Trojice na Zelném trhu: „Dojati touto skutečností, považujeme za svoji povinnost nabídnouti se ku střežení tohoto pomníku, který jest našemu klášteru nejbližší co do vzdálenosti, po stránce pietní a denního ošetřování, osvětlování a okrašlování květinami atp.“ Posíleni úspěchem požádali i o opravu zvětralých schodů okolo sloupu, přičemž mezi sebou na tuto akci uspořádali sbírku. Eduard šel městu příkladem a už o rok dřív dal zrestaurovat všech šest soch před kapucínským kostelem.
Po válce se uzavřela ještě jedna kapitola kapucínské historie, kterou Eduard jako kvardián musel řešit. Po téměř 64 letech se za klášter vzdal duchovní správy na Ústředním hřbitově v Brně. Jak v únoru 1947 píše biskupské konzistoři, problémy mezi „farními úřady a hřbitovním knězem-kapucínem ohledně pohřbívání“ se objevovaly už za protektorátu a po válce se dál prohloubily. Podle Dospivy jsou hlavní příčinou těžkostí peníze: farnosti rády obstarávaly lépe placené pohřby a zbytek dle potřeby – a často na poslední chvíli – vymetly s kapucíny. Než být na hřbitově „z milosti trpěn“ a „bez jakýchkoliv práv“, rozhodl se pro ukončení kapucínského angažmá.
Komunismus – náš zítřek
Utahování šroubů pocítili brněnští kapucíni už krátce po únorovém komunistickém puči. V březnu 1948 odvolal samozvaný akční výbor věznice na Cejlu Stanislava Žylu jako duchovního správce, mj. kvůli jeho německé národnosti, a požadoval za něj náhradu. Dospiva jim už ale jiného kněze neposlal: buď Žyla, nebo nikdo. Další vyakčnění přišlo v červenci. Soudruzi vyloučili nadaného kapucínského kněze Kléta Petěrku z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Navíc se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, což o dva roky později vyústilo v zatčení a uvěznění.
Eduard se na primici potkal se svou starší sestrou Marií, řeholnicí ve Vídni; foto: archiv Marie Švihálkové.
Eduarda se komunistická snaha o postupnou likvidaci katolické církve zpočátku týkala spíše zprostředkovaně, od léta 1949 už však byl v hledáčku soudruhů i on sám. Komunisté začali prostřednictvím sítě donašečů systematicky sledovat obsah nedělních kázání ve všech kostelích a podle shromažďovaných informací kádrovat duchovní. Dospiva se jako jediný brněnský kapucín ocitl na seznamu kněží vybraných pro přesvědčovací akci. Kovaní soudruzi, tzv. instruktoři, „kteří dle možnosti znají duchovního a jsou k němu v přátelském poměru“, měli opakovanými rozhovory kněze získat pro nové politické poměry.
Zda nějaký prověřený straník na dveře kláštera skutečně zaklepal, ale nevíme. Nicméně podle zprávy církevního tajemníka z prosince 1949 se brněnského kvardiána pro budovatelské úsilí republiky získat nepodařilo: „Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení.“ Zato mu ani v době, kdy se kolem řeholí utahovala smyčka, nechyběl smysl pro humor. Toto zaznamenal jeden z donašečů ohledně Dospivova kázání z března 1950: „Dále říkal, že je mnoho věřících, kteří neví, co mají v kostele dělat, a jsou o víře málo uvědomělí. Proto bude v každém kázání probírat místo morálky atp. katechismus a těm, kteří musí o jeho kázání dělat referát, říká, že to bude katechismus Kubíčkův.“
Likvidační akce K
Po 14. dubnu 1950, kdy z Brna zmizeli salesiáni, jezuité a redemptoristé, bylo bratřím jasné, že je jen otázkou času, kdy si komunisté přijdou i pro ně. Na 26. dubna byl Eduard Dospiva jako kvardián kláštera pozván do Prahy na „poradu“ Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). Potkal se tam mj. s představenými brněnských augustiniánů, minoritů, salvatoriánů a eucharistiánů. Soudruzi jim nabídli možnost dohody: pokud s námi budete spolupracovat, mohli by ti pokrokoví z vás – tedy ti, kteří schvalují současný režim – zůstat při řádových kostelích. Dospiva se jako jediný vzepřel.
Ještě netuší, že jednou bude muset svůj hábit odložit; foto: archiv Marie Švihálkové.
Zatímco se ostatní mohli do Brna vrátit po vlastní ose, Eduarda komunisté přivezli osobně a až na druhý den – ve čtvrtek 27. dubna. Do kláštera vstoupil před čtvrtou hodinou odpolední v doprovodu zmocněnce SÚC, zástupce StB a církevního tajemníka. Ti jej požádali, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. Podle dochovaných hlášení si Dospiva snažil zachovat chladnou hlavu, své protestující spolubratry však ujistil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.
Kapucíni byli odvezeni autobusem v devět hodin večer. Spolu s Eduardem museli klášter opustit ještě Evžen Konečný, Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula, Klétus Petěrka, Martin Ptáček, Polykarp Sláma, Zeno Diviš a Bohumil Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.
V centralizačních klášterech
Podle původních plánů SÚC měl Dospiva stejně jako všichni ostatní kapucínští kvardiáni skončit v internaci v Želivě. Tam ale byli nakonec eskortováni pouze tři bratři z Třebíče a jeden ze Sokolova, ostatní, včetně členů brněnské komunity, se ocitli v tehdy už bývalém benediktinském klášteře v Broumově. Komunisté sem svezli řeholníky ještě z dalších pěti řádů a ponechali je pod dozorem SNB, StB a lidových milicí. Ubytování pro více než tři sta mužů se řešilo za pochodu, stejně tak jejich pracovní povinnosti. Zpočátku se věnovali hlavně údržbě a adaptaci kláštera, později pracovali např. v textilní dílně nebo vypomáhali při žních. Situaci však soudruhům komplikovala zhruba stovka starých řeholníků, jež sami potřebovali pomoc, a samozřejmě také „reakcionáři“, kteří podkopávali „morálku“ ostatních.
Rok 1947, Eduard pohřbívá svého otce; foto: archiv Marie Švihálkové.
V září 1950 měl být broumovský klášter vyklizen a připraven pro centralizaci řádových sester. Mladší řeholníci narukovali k Pomocným technických praporům nebo na stavbu přehrady Klíčava, ostatní byli převezeni do jiných centralizačních klášterů: kapucínští kněží povětšinou do Králík a bratři laici do Hejnic. Eduard Dospiva pobýval nejdříve v Králíkách, od konce února 1951 v Oseku u Duchcova a od konce dubna 1953 opět v Králíkách. Na obou místech řeholníci pracovali buď přímo v klášteře, nebo v zemědělství, v lesích či v okolních továrnách. Komunisté s nimi zacházeli svévolně, přesouvali je z místa na místo, aniž by jim řekli, kam je stěhují a na jak dlouho. Kontrolovali jim osobní věci, včetně pošty; v klášterech a na pracovištích si budovali síť informátorů, kteří by na řeholníky donášeli. Zadržované muže neustále kádrovali: „reakcionáři“ končili v Želivě a „pokrokoví“ kněží odcházeli do duchovní správy. Opustit centralizační kláštery mohli rovněž ti – pokud se tedy chovali „nezávadně“ –, kteří se chtěli dobrovolně začlenit „do občanského života“, dokonce k tomu od státu dostali tzv. šatenku na nákup civilního oblečení.
V září 1954 bylo pod přímým dozorem ještě téměř 15 % řeholníků: 127 pracovalo v Králíkách a 213 bylo uvězněno v Želivu. Komunistům však jejich další zadržování bez jakéhokoliv obvinění ubíralo politické body u veřejnosti. Přistoupili proto k postupnému propouštění, přestože tyto muže pokládali za více či méně nepřátelské režimu. Eduard Dospiva byl již v dubnu 1954 kvůli své nevyléčitelné nemoci, kterou dochovaná zpráva nespecifikuje, navržen na přesun do charitního domova na Moravci. Nakonec z Králík odjel až 19. ledna 1955 v rámci velké propouštěcí vlny.
Desetiletka v charitním domově
Během deseti let, která Eduard na Moravci strávil, se zde potkal s řadou svých spolubratří kapucínů, mj. i s některými přímo z brněnské komunity: Stanislavem Žylou, Justýnem Nekulou, Zenem Divišem a Polykarpem Slámou. Někteří z nich zde zemřeli, jiní odešli do duchovní správy. Podle vzpomínek Školských sester de Notre Dame, které se staraly o chod charitního domu, žilo zdejší společenství ve velkém hmotném provizoriu. Všichni, včetně stárnoucích řeholníků, se museli hodně snažit, aby měli dost jídla i dřeva na topení. Obhospodařovali zahradu, chovali domácí zvířata a během roku pracovali na polích místního zemědělského družstva. Pořádali však i vzdělávací přednáškové večery a později každé léto také hromadné výlety. Na fotografiích z června 1962 je před velehradskou bazilikou zachycen i Eduard Dospiva.
Procesí na Zelném trhu v Brně v 2. polovině 40. let; Eduard zcela vpravo, vedle něj Stanislav Žyla a Klétus Petěrka; foto: archiv Marie Švihálkové.
V roce 1965 se mu podařilo získat státní souhlas a začal působit jako duchovní správce domova důchodců Dukla ve Vejprtech na Chomutovsku, který rovněž spravovaly sestry de Notre Dame. O čtyři roky později se už mohl stěhovat přímo do kapucínského kostela v Brně jako jeho rektor. Bratři totiž chtěli obnovit komunitu, což byl důsledek politického tání v rámci „pražského jara“ 1968. Představitelé řeholních řádů tehdy využili příznivé situace a pokusili se v jednáních se státní správou dohodnout na legalizaci řeholního života u nás.
Krátké nadechnutí
Počátkem května 1969 dostal provinciál kapucínů Valerián Filip dopis z brněnského biskupského ordinariátu: „P. Eduardovi Dospivovi laskavě sdělte, že od 1. 5. 1969 má státní souhlas k výkonu duchovní správy v Brně u Sv. Kříže. Jurisdikci má připravenou. Konkrétní uspořádání si domluví s námi a dp. Ludvíkem Horkým.“ Eduard měl bydlet přímo v klášteře, respektive v jedné z několika místností, jež po akci K nebyly přiděleny Moravskému muzeu. Kvůli nedokončené úpravě „jeho světničky“ se však stěhování o měsíc oddálilo.
V klášteře bydlel rovněž Eduardův spolubratr Martin Ptáček, který také dostal státní souhlas, a Emil Boreček, jenž při kostele působil už od roku 1952. Pravidelně sem přicházeli ještě další kapucíni: Klétus Petěrka a Felicián Macháč, t. č. dělníci u ČSAD; a zřejmě i Longin Novák, výpomocný kněz-důchodce. Klášter dokonce navštívil i generální ministr kapucínského řádu Pascal Rywalski. Snahy o obnovu však byly pouhou epizodou, která se uzavřela rozhodnutím ministerstva kultury v polovině roku 1971; mužské řády se tak opět ocitly mimo povolené struktury.
Eduard Dospiva na konci 60. let 20. století.
Oblíbeným strýcem
„Byl to vzácný, úžasný člověk, se smyslem pro humor,“ vzpomíná na svého prastrýce Jarmila Hricáková, vnučka Eduardova bratra Josefa. „Budil důvěru, uměl vyslechnout, poradit, utěšit. Když mohl, pomohl. Pro každého měl pochopení,“ doplňuje charakteristiku její sestra Marie Švihálková. Obě si strýcovu veselou společnost užívaly při jeho návštěvách Znojma, kam Eduard jezdil za svou sestrou Anežkou Houzarovou, s níž ho pojil důvěrný vztah, a za svou neteří Pavlínou Lackovou, matkou obou děvčat.
„Nikdy nepřišel s prázdnou, vždycky nám dovezl pytel bonbonů,“ směje se paní Marie. „A hrával s námi žolíky.“ Když se z ní pak stala mladá žena, získala ve strýci člověka, na kterého se mohla obrátit s tématy, jež by si jinak netroufla probírat ani se svou matkou. „Také ho bavilo houbaření,“ říká paní Marie a vzpomíná, jak ji Eduard pozval na pár dnů do Vejprt, kde pak pročesávali tamní lesy. Paní Jarmila jej zase navštívila v brněnském klášteře, kam se koncem 60. let mohl vrátit: „Žil velmi skromně, jeho plat za moc nestál. V pokoji měl postel, stůl a malou knihovnu. Vařit chodil na chodbu.“
Navzdory panujícímu režimu i patnáctiletému vykořenění z duchovní správy si Eduard, jak potvrzují jeho praneteře, uchoval vnitřní svobodu i smysl pro humor. „Nicméně když se vrátil do Brna, viditelně pookřál,“ upřesňuje Marie Švihálková. Dlouho si však kněžské služby neužil. Zemřel nečekaně 23. prosince 1971, stižen mozkovou mrtvicí. Zádušní mše svatá se konala v přeplněném kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže den před silvestrem. Poté byly jeho ostatky uloženy do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.