Bez kapucínů
50. léta v brněnském klášteře
Brněnský kapucínský klášter měl vlastně štěstí. Zatímco z řádových budov v Zákupech, Roudnici, Horšovském Týně, Fulneku či Litoměřicích se po likvidační akci K v roce 1950 postupně stávaly více či méně opuštěné ruiny, v Brně zůstal kostel pro věřící otevřený a do kláštera se nastěhovali pracovníci Moravského muzea.
V tomto textu se pokusíme o malou rekonstrukci toho, jak se situace v tři sta let kapucíny obývaném konventu vyvíjela bezprostředně po jejich vyhnání. Rovněž budeme sledovat osudy bratří, kteří tvořili poslední komunitu, a dopady komunistické církevní politiky na zdejší náboženský život.
Duchovním správcem kapucínského kostela v Brně byl v letech 1950–1961 diecézní kněz Karel Černý.
Devět kapucínů
Večer 27. dubna 1950 nasedlo devět brněnských kapucínů do komunisty připraveného autobusu, který je odvezl do tehdy už bývalého benediktinského kláštera v Broumově. Jako první toto centralizační místo opustil Klétus Petěrka. Soudruzi ho totiž 22. května zatkli a o půl roku později odsoudili ke třem letům kriminálu. Začátkem září odešli další dva, Evžen Konečný a Martin Ptáček. Stejně jako jiní mladí řeholníci museli narukovat k nechvalně proslulým Pomocným technickým praporům.
Zbylých šest kapucínů brněnské komunity bylo krátce poté přerozděleno do dvou klášterů: bratři laici Zeno Diviš a Polykarp Sláma zamířili na severozápad do Hejnic, kněží Karel Toufar, Stanislav Žyla, Justýn Nekula a Eduard Dospiva odjeli na jihovýchod do Králík. Během listopadu nastalo další stěhování. Justýn je za trest přeložen do želivského kláštera s vězeňským režimem. Zeno, Polykarp, Karel a Stanislav se potkávají v opočenském klášteře, kam jsou svezeni staří a nemocní řeholníci.
Karel Černý na procházce, r. 1958.
Podle komunistické propagandy v tisku či třeba oficiální zprávy Státního úřadu pro věci církevní předsednictvu ÚV KSČ je o svezené členy řádů samozřejmě kvalitně postaráno, a to ve všech směrech, z hlášení církevních tajemníků se však situace až tak růžovou nejeví: „[…] v některých centralisačních klášteřích nemají čím topit, zmocněnci některých klášterů zacházejí velmi nevlídně s řeholníky i řeholnicemi […]. [Je nutno] starati se o zásobování potravinami i palivem. Musíme se přiznat, že se tak skutečně nestalo v začátcích likvidace klášterů, a proto je nutno chyby napravovati, a ne je ještě rozšiřovati.“ Nicméně o čtvrt roku později se opět můžeme dočíst: „Centralisační klášter v Oseku je v rukou několika lidí, kteří si v tomto dělají, co chtějí. […] Řeholníci jsou ustrašeni a zbaveni vší svobody. Návštěvy nejsou dovoleny, a když, tedy za úplatu. Informace jsou takové, že centralizační klášter je koncentračním táborem. Lékařské ošetření je jim odepíráno a výrok jednoho z dozorců byl: ‚Všechny je patří pozabíjet.‘“ O nedobrovolně spartánském způsobu života se zmiňuje také kronika sester de Notre Dame, byť kvůli cenzuře jen mezi řádky.
Nový duchovní správce
Ve stejný den, kdy si kapucíni museli sbalit nejnutnější věci a opustit svůj dům, se duchovní správy kostela ujímá diecézní kněz Karel Černý (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba. Až do května 1945 vyučoval náboženství na německých obecných a měšťanských školách. Na konci války se ale jako Brňan s německou národností ocitl v nezáviděníhodné situaci. Benešovými dekrety přišel o státní občanství i majetek a čekal ho odsun z republiky. Aby se mu vyhnul, potřeboval státní občanství získat zpět, což se mu podařilo až v roce 1948. V mezičase se jako kněz nabídl k duchovní službě v internačních táborech pro Němce, kde zůstal až do jejich zrušení, tedy celá tři poválečná léta.
Na rajském dvorku kláštera s ochočenou kavkou, r. 1958.
Rok 1948 Černému přinesl nejen možnost zůstat v moravské metropoli, ale také čestné členství v kapucínském řádu, které obdržel jako dlouholetý příznivec brněnského kláštera. Když si ho tedy krajský církevní tajemník v roce 1950 vybral pro správu konventního kostela, Karel Černý věděl přesně, do čeho jde. O tom, proč volba padla právě na něj a jaké pohnutky ho vedly k přijetí tohoto místa, však nic určitého nevíme.
V pravidelných situačních zprávách okresního církevního tajemníka Tomáše Maška, které monitorovaly „nálady a postoje“ kněží a věřících v Brně-městě, najdeme několik zmínek i o Karlu Černém. Tajemník s nelibostí konstatuje, že duchovní správce u kapucínů „je každou chvíli na konsistoři u audience“. Je otázkou, zda o Černém věděl, že byl zpovědníkem biskupa Skoupého. Každopádně v té době komunisté na biskupy pohlíželi jako na zaprodance Vatikánu, nepřátele českého lidu a podvraceče mírové výstavby republiky, když si tedy vypůjčíme dobový slovník komunistické strany. Proto se v hledáčku soudruhů logicky ocitali i lidé, kteří se s „vysokou církevní hierarchií“ stýkali. Důsledky „neblahého“ vlivu biskupa viděl tajemník Mašek třeba i v tom, že Černý odmítl vyvěsit plakát na komunisty organizovanou Národní pouť na Velehrad s odůvodněním, že „toto je pouť čistě světská, a ne duchovní“. Mimochodem, akci tehdy ignorovali všichni brněnští kněží.
Tichá demonstrace
Když koncem listopadu 1950 začal soudní proces s olomouckým biskupem Zelou a dalšími osmi katolickými „velezrádci“, jarní likvidace mužských klášterů nebyla tématem pro debatu už ani u věřících. Budovy kapucínského konventu včetně zahrad měly nového nájemce, Moravské muzeum, a kostel s několika místnostmi okolo tvořily samostatný celek, oddělený od kláštera novými zděnými přepážkami. Protest proti mrzačení církve, jež komunisté systematicky, po etapách prováděli, se u katolíků slil v jeden projev veřejné solidarity. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře podporovat kněze, kapucínský kostel i s veřejně přístupnou hrobkou pod ním, která spadala do správy Karla Černého, nebyly výjimkou.
Rajský dvorek kláštera, v rohu besídka pro ministranty, dříve kuřárna pro kapucíny.
V polovině února 1951, měsíc po třetím zinscenovaném soudním procesu, tentokrát s biskupy na Slovensku, umírá v centralizačním klášteře v Opočně kapucín Karel Toufar. Z Brna se na jeho pohřeb vypraví mj. Karel Černý a provinciál minoritů Norbert Škrdlík, který po návratu informuje církevního tajemníka Maška o tamních neutěšených poměrech. Ten pak ve své zprávě navrhuje, aby „přestárlí řeholníci, kteří jsou v tomto klášteře, byli propuštěni domů, aby mohli v klidu prožíti svoje stáří u rodin (příbuzných). Tito stařečci žijí v klášteře v pasivní resistenci, zatrpklí a čekají na smrt, která prý je vysvobodí z jejich utrpení“.
O měsíc později se „tito stařečci“ musejí kvůli nedostatku místa opět stěhovat, tentokrát na Velehrad. Z brněnských kapucínů v Opočně zbyli už jen Zeno Diviš a Polykarp Sláma. Stanislavu Žylovi se totiž už před Vánocemi podařilo vrátit se do Brna; objevil se v nemocnici u Milosrdných bratří. Zpočátku se tam zřejmě léčil, později vypomáhal jako kněz a měl v plánu v tom pokračovat. Státní úřad pro věci církevní jej však počátkem dubna nechal eskortovat na Velehrad. Dlouho tam ale nezůstal, 10. května si celé osazenstvo znovu sbalilo kufry, protože bylo převeleno na Moravec, do bývalého Sanatoria svatého Rafaela. Zkraje června tamní kapucínskou komunitu posílil Justýn Nekula, kterého soudruzi propustili ze Želiva.
Fotografie je z roku 1951, vpravo vedle Karla Černého stojí kostelník Karel Novotný.
Mezitím církevní tajemník Mašek žádá o personální posilu pro kapucínský kostel, který je i po vystěhování bratří hojně vyhledáván věřícími i kněžími kvůli zpovědi, což dvaasedmdesátiletému Černému, byť s občasnou výpomocí řečkovického kněze a katechety Ladislava Nolla, pochopitelně přerůstá přes hlavu. Pro zaslání „spolehlivých řeholníků“ do Brna Mašek argumentuje mj. slovy: „Také z důvodů církevně politických bude velmi prospěšné, aby se duchovním v obvodu ÚNV v Brně i mimo ukázala dobrá vůle ke spolupráci.“ Žádost bude vyslyšena až o rok později.
V březnu 1951 vyšla v novinách Lidová obroda připomínka třistaletého výročí postavení brněnského kapucínského kostela. Článek se nepřekvapivě drží pouze umělecko-historického popisu budovy a jejího inventáře.
V péči církevního tajemníka
Stejně jako jiní kněží v Brně ani Karel Černý se nemohl vyhnout intenzivní a vytrvalé „péči“ ze strany církevního tajemníka. Ten například v prosinci 1950 Černého navštíví, aby zjistil jeho názor na právě proběhnuvší soud s představiteli církve a zve ho na komunisty pořádanou mírovou konferenci. Jindy je tématem válka v Koreji, „pravé cíle amerického imperialismu“ a podpis rezoluce plédující za mír. Tímto způsobem si zástupci režimu prověřovali míru loajality kněží, s kým mohou počítat pro spolupráci, nebo na koho si mají dát pozor. Šlo jim i o jakousi formu výchovy; chtěli duchovní získat na svou stranu, tedy pro společné budování světlých zítřků a proti biskupům a Vatikánu. Jak totiž shrnuje tajemník Mašek v jedné ze svých zpráv, „jaký je farář, taková je celá farnost a současně i jeho podřízení“. Proto pro ně organizují osvětové besedy, porady a posílají je na politická školení. Navíc je veřejné působení každého kněze podmíněno tzv. státním souhlasem.
Průvod ke slavnostní mši svaté (r. 1954), při které se vzpomínala dvě kněžská jubilea: 50 let Karla Černého a 60 let Silvestra Kaprála.
Podle Maškových zpráv však tato práce zatím uspokojivé výsledky nepřináší. Proběhlé monstrprocesy sice vyvolaly v řadách kléru strach a nejistotu, ale nijak výrazně nezměnily jejich postoje, a pokud už k nějaké změně došlo, byla spíše v neprospěch vládnoucího režimu. Kladné body komunisté nezískali ani uklizením arcibiskupa Berana z Prahy do internace na venkov, ani uvalením domácího vězení na brněnského biskupa Skoupého.
S brněnskou diecézí doslova zamával až proces s „babickými vrahy“ v červenci 1951. V rámci komplikované kauzy, která se točila kolem zastřelení tří komunistických funkcionářů, na lavici obžalovaných usedli také dva kněží zdejší diecéze, Václav Drbola a František Pařil. Jak cynicky poznamenal krajský církevní tajemník František Kalina: „Jejich výpovědi, při nichž neužívali politické terminologie, a rychlost procesu po provinění působily přesvědčivě. Duchovní neviděli v procesu politický proces proti církvi, nýbrž soud nad zločinci.“ Uvěřil tomu i biskup Skoupý a veřejně údajné zločiny obou kněží ostře odsoudil. „[Biskupův] oběžník působil na duchovenstvo našeho kraje velmi mocným dojmem,“ stojí v Kalinově zprávě z 3. srpna 1951; ten den byli oba kněží oběšeni.
Proces komunisté samozřejmě využili a různými způsoby na duchovní zaklekli. Během července StB zatkla dalších šest kněží i představenou rajhradských těšitelek. Církevní tajemníci babickou kauzu s duchovními probírali na besedách i individuálně; v některých okresech vznikly rezoluce, v nichž kněží udělené tresty Drbolovi a Pařilovi schvalovali a zavázali se ze všech sil sloužit národu a lidově demokratické republice. Tajemníci dokonce pracovali i s „knězi-reakcionáři“, které jindy jako nepřevychovatelné případy nechávali být, a snažili se z nich vymámit prohlášení o jejich příklonu „ke spolupráci s lid[ově] dem[okratickým] zřízením“.
Ze slavnostní mše svaté, zleva kněží Hubert Fojtík, Karel Černý, Silvestr Kaprál a kapucín Emil Boreček.
Ve vězení na popravu tehdy čekal ještě Jan Bula, třetí „babický kněz“, a brněnský generální vikář Josef Kristek tentokrát posílá Klementu Gottwaldovi prosbu o milost. „Duchovenstvo poměrně napjatě očekává, zda pres[ident] republiky udělí milost administrátorovi Janu Bulovi,“ zaznamenává atmosféru té doby do své zprávy tajemník Kalina. Neudělí. Bula je popraven 20. května 1952.
Návrat prvního kapucína
V únoru 1952 se Karel Černý obrací na Státní památkový úřad kvůli oltářnímu obrazu Nalezení svatého Kříže, který už sedm let leží někde v depozitáři a zatím marně čeká, až si na něj restaurátorka Hedvika Böhmová-Hájková najde čas. Úřad obratem odpovídá, že paní restaurátorka „přislíbila započíti s konservací obrazu v nejbližších dnech“. Další čtyři roky se však nic zásadního neděje. Vzácné dílo od Joachima von Sandrarta se do kostela vrátí až v červnu 1956. Státní památkový úřad k tomu posílá instrukce: „[…] připomínáme, že z hlediska památkového je nezbytně nutné, aby z architektury hlavního oltáře bylo odstraněno osvětlení žárovkami, které je hyzdivé a z bezpečnostních důvodů nepřípustné.“
V březnu 1952 dostává Karel Černý dlouho slibovanou posilu v podobě kapucína Emila Borečka (1915–2001), ten jako nutnou podmínku nejdříve složí slib věrnosti republice. Když nastoupí na kaplanské místo, má už za sebou politické školení v České Kamenici a další absolvuje v červnu v Praze.
Společná fotografie z oslav dvou kněžských jubileí, rajský dvorek kláštera.
Politická situace je stále napjatá. Během roku 1952 došlo v Brně k dalšímu zatýkání kněží, což vyvolalo nesouhlas věřících. Ty podráždil také prvomájový alegorický vůz, který karikoval papeže. Mimochodem, průvodu se podle hlášení církevního tajemníka Maška neúčastnil žádný ze zdejších kněží. V červnu se v Brně konal zinscenovaný soud s Otou Mádrem, Růženou Vackovou, Václavem Razikem a dalšími. Na proces, kam se dostavily stovky „funkcionářů lidové správy, KSČ [a] masových organisací“, církevní tajemník pozval i několik místních kněží, se kterými pak na pohovorech celou vykonstruovanou kauzu znovu probíral.
Politická práce v Brněnském kraji opět vykazuje nejednoznačné výsledky. Mašek sice ve své zprávě uvádí, že při kontrole v kostelích bylo zjištěno, že se kněží při kázání zaměřují „výlučně na pole náboženské“ a nekomentují, ani v narážkách, současné dění v republice. To mj. přičítá zmíněnému zatýkání a odsouzení několika duchovních. Na druhou stranu tyto represe vedou věřící k větší podpoře církve a návštěvám kostela „při každé příležitosti“; „tiše demonstrují“, poznamenává tajemník. Nemálo z nich jde „posíliti duchovního v tom, aby se nesnažil býti loyálním a nespolupracoval s dnešním státním lidovým aparátem“.
Dokonce dochází až k nechtěně komickým situacím. Komunistická strana svým dlouhodobým rétorickým – až hysterickým – tažením proti americkému zločinnému imperialismu, jenž podle ní usiluje o rozpoutání třetí světové války, nahání věřící tam, odkud je chce zároveň dostat pryč: „Kostely jsou stále plné a lidé přestrašeni mezinárodní situací se modlí za mír,“ konstatuje Mašek. „Při rozhovorech s duchovními dávají tito najevo,“ píše tajemník v další zprávě, „že kostely jsou plněny v takovém měřítku jako za žádného jiného režimu, a to prý je způsobeno netaktickou církevní politikou vzhledem k mezinárodní a hospodářské situaci. To, co nedokázaly misie, dokázala vaše církevní politika.“
Oslava v kuchyni duchovní správy, vlevo vedle Karla Černého sedí kněz Hubert Fojtík, vpravo kostelník Karel Novotný.
Během roku 1952 se do Brna vrací kapucín Martin Ptáček. Při svařování bez adekvátní ochrany si u PTP nevratně poškodil zrak, proto byl z vojenské služby předčasně propuštěn. Poté zřejmě nastoupil jako dělník u správy silnic, později pracoval jako skladník.
Nová mozaika na kostele
V březnu 1953 se k organizovanému státnímu smutku připojili i brněnští kněží, kteří na své fary vyvěsili černé prapory, a generální vikář Josef Kristek vyzval věřící, aby se modlili za zemřelého prezidenta Gottwalda. Nepřipouštěl se ani stín odporu. Když židenický kněz František Pokorný lidem v kostele suše oznámil, „že se z nařízení pana generálního vikáře mají pomodliti za presidenta“, vysloužil si okamžité povolání na biskupskou konzistoř kvůli pokárání.
Počátkem června proběhla měnová reforma, která ožebračila většinu obyvatel. To se samozřejmě odrazilo ve snížení darů věřících na kostel. O pár dní později byl zatčen a z diecéze odvezen biskup Karel Skoupý, což zdejší kněze vystrašilo. Z kriminálu se naopak vrátil Klétus Petěrka a na nějaký čas se usadil u své matky v Mutěnicích. Na konci roku byl do civilního života propuštěn další kapucín, Evžen Konečný, který sloužil u PTP. Na rozdíl od Kléta mohl nastoupit do duchovní služby; začal kaplanovat v Třebíči-Jejkově, kde byl farářem kapucínský exprovinciál Egid Pytlíček.
Slavnostní posvěcení nové mozaiky v neděli 1. srpna 1954.
V prosinci 1953 zaznamenal do své zprávy krajský církevní tajemník Kalina jistou změnu postojů u duchovních. Někteří kněží, stejně jako mnozí další lidé, totiž doufali, že komunistický režim tady bude jen přechodně a že je otázkou času, kdy se politické poměry u nás zase změní, třeba intervencí USA. Postupně však tuto víru ztráceli a nyní „začínají ve většině reálně uvažovat o trvanlivosti lid[ově] dem[okratického] zřízení“. Na druhou stranu však dodává, že u duchovních stále přetrvává „velká nábož[enská] horlivost a snaha prohlubovat náboženský život věřících“ a že pořád ovlivňují „značnou část občanů“.
Následující rok se „u kapucínů“ nesl na vlně dokončování mozaiky na průčelí kostela. Původní fresku už dávno zlikvidoval zub povětrnostních vlivů a Ottu Maria Stritzka, restaurátora a malíře, napadlo využít tento prostor pro nový motiv i novou techniku. Se souhlasem Karla Černého a následně i patřičných úřadů akci rozjel v prosinci 1952. O předlohu Kázání sv. Františka ptákům se postaral všestranný umělec Mojmír Vokolek a z mramorových kostiček ji sestavil výtvarník Jiří Šindler. V neděli 1. srpna 1954 byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. Uměleckého počinu si v dobrém všiml i denní tisk.
Mozaika nahradila povětrnostními vlivy zničenou fresku.
Církevní tajemníci svou pozornost toho roku zaměřili především na květnové volby do národních výborů, respektive na přesvědčování kněží, aby k nim přišli a povzbuzovali k tomu i věřící. Pro komunisty byl výsledek důležitý kvůli stvrzení poúnorového vývoje, tedy že lid plně podporuje vládnoucí stranu. Pokud měli někteří duchovní k volbám výhrady, mohli se těšit na časté přesvědčovací návštěvy tajemníka, a když nepomohlo ani to, byli předvoláni na kobereček ke kapitulnímu vikáři Josefu Kratochvílovi, jenž během internace biskupa Skoupého řídil diecézi. Vikář také vydal pastýřský list, který měli kněží číst v kostele místo kázání, a soudruzi si osobně zkontrolovali, zda a jakým způsobem se tak stalo. U kapucínů list četl Emil Boreček a tajemník si poznamenal, že tu část o volbách přednesl „poněkud vlažněji“. Také si všiml, že „při čtení listu někteří věřící odcházeli“.
Zachráněná madona
V polovině ledna 1955 je bývalý kvardián Eduard Dospiva přesunut z centralizačního kláštera v Králíkách do starobince na Moravci, opět pod dohled StB. Jeho spolubratr Justýn Nekula naopak odtud může odejít do duchovní služby, k sestrám františkánkám do Velkého Újezda.
Stěhuje se i gotická madona: z kaple kapucínské hrobky do řezbářské dílny bratří Kotrbů na Petrově. Restaurátorka Vlasta Kratinová totiž zjistila, že se v ní značně zalíbilo červotočům. Po záchraně a obnově se socha vrátí až v polovině následujícího roku. A nikoli zpátky do hrobky, ale na vhodnější místo – do kostela, kde stojí dodnes.
Gotická madona před restaurováním, během kterého se pozbyla nepůvodních olejových přemaleb.
V prosinci 1955 se na obzoru rýsuje další stěhování; tentokrát svazků z historické knihovny v Trenckově křídle. Moravské muzeum, které budovy kláštera dostalo do užívání, chtělo opravit trhliny v klenbě a kvůli tomu prostor vyklidit. A přestože ředitel Universitní knihovny v Brně Miloš Papírník důrazně varoval, že při takové akci nutně dojde k jistému poškození či ztrátám knih, bibliotéka byla v roce 1959 skutečně vyvezena. Rekonstrukce místností, nástropní fresky i regálů napadených červotočem probíhaly až v první polovině 60. let a v roce 1965 byly završeny navrácením knih na své místo. Na Papírníkova slova nicméně došlo.
Během roku 1956 se kapucínské sklepy upravují pro nové využití: kryt civilní obrany. Při té příležitosti objeví pracovníci městského národního výboru v podzemí pod zahradami do kamene vytesaný letopočet, který upomíná na vybudování nové klášterní spižírny v roce 1711. Z příkazu Muzea města Brna mají tento nález zdokumentovat a uchovat pro příští generace, což se i stane.
Směr církevní politiky se nemění ani pár let po smrti Stalina a Gottwalda. Tajemníci jsou pořád bdělí, s kněžími „pracují“ individuálně, na poradách i tlakem přes kapitulního vikáře. Kontrolují je, kádrují a snaží se je vtahovat do různých aktivit jako proti atomové válce či za rozšíření zemědělských družstev. Řeší i zcela konkrétní problémy, přesněji řečeno vysvětlují, proč to nejde. Duchovním například akutně chybí kancionály, katechismy či učebnice. Chybí jim ovšem i děti na hodinách náboženství, o což se postaraly záměrné obstrukce a tlak ze strany státu. Také je potřeba občas opravit nějaký ten kostel. Brno totiž v době strojírenských výstav navštěvují cizinci, „kteří jeví velmi silný zájem o náš náboženský život“, a dokonce rozmlouvají s kněžími. Církevní tajemníci se snaží mít pod kontrolou i tyto debaty a duchovní instruují, do jakých témat se mohou pouštět.
Praskliny ve zdech a klenbě historické knihovny, r. 1958.
Tajemníci v tomto období kněze obecně hodnotí jako k režimu loajální, nicméně pasivní k „budovatelským úkolům“. Jinými slovy, většina z nich sice „aktivně nepomáhá, ale v podstatě nepřekáží“. Občas se tu a tam objeví nový typ tzv. reakčního kněze: ke státnímu zřízení sice nevystupuje nepřátelsky, avšak na poli náboženském je horlivý a umí zaujmout lidi. Takže: „Jejich vliv nutno paralysovat při osobních návštěvách.“ Lidé i bez toho kostely navštěvují stále v hojném počtu a štědře podporují své faráře.
Po zmařené naději na politickou změnu, kterou si někteří kněží slibovali od ženevské konference světových velmocí v červenci 1955, se následujícího roku otevřely další dveře v podobě XX. sjezdu KSSS a II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Brněnští duchovní díky znalosti jazyka a blízkosti Rakouska přebírali informace mj. i z vídeňského rozhlasu. Církevní tajemníci ve svých zprávách uvádějí, že pod vlivem těchto událostí někteří duchovní otevírají témata internovaných biskupů, revize trestních případů, obnovu řeholního života či opětovné jednání s Vatikánem. Dokonce i „věřící hovoří o náboženských a církevních záležitostech bez obav z nepříjemných následků“. Diecézní kněze však vedle tajemníků usměrňuje i samotný kapitulní vikář Josef Kratochvíl. Nabádá je „k reálnému myšlení“ a k pragmatismu: „kdo na státu něco chce, musí mu také něco dávat“. Soudruzi si spolupráci s ním dlouhodobě chválí.
Zmařené naděje
Začátkem října 1957 zemřel v charitním domě na Moravci kapucín Stanislav Žyla, jeden z členů poslední brněnské komunity. Pohřeb se konal tam, kde půl století sloužil jako kněz: v kapucínském kostele pod Petrovem. Poté bylo jeho tělo uloženo do řádového hrobu na Ústředním hřbitově. O pár týdnů později vyšel v novinách Práce článek o kapucínské hrobce, která uchovává „jedno z velkých tajemství přírody“: přirozeně mumifikovaná těla. S historií samotného místa se autor popasoval jen zkratkovitě: „Dvě desítky mumií [kapucínů] jsou posledním zbytkem církevního řádu.“
Rajský dvorek kláštera v roce 1959, kdy muzeum zahájilo adaptaci budov pro své účely.
Koncem roku 1957 se Karel Černý rozhodl řešit svoji nestandardní finanční situaci. Za službu duchovního správce totiž dosud nedostával žádný plat a nepobíral ani penzi. Zůstal mimo evidenci státu i samotného biskupství. Žil z příspěvků věřících a díky pomoci spřízněných kněží. Jeho žádost o přidělení starobního důchodu, různá potvrzení a doporučení si úřady mezi sebou vyměňují další rok a půl, ovšem bez výsledku. Poslední dopis, který jsme k tomu našli, je z července 1959, a píše jej církevní tajemník Mašek, evidentně rozladěný: „Je naprosto církevně politicky neúnosné, aby tento duchovní, který má všechny náležitosti k nároku na starobní důchod v pořádku, byl v pravém slova smyslu živen jako žebrák. Nutno podotknout, že si toho již velmi intensivně všímají věřící a připravuje se akce sbírek.“ To samozřejmě nezapadalo do komunisty vystavovaného obrazu státu, ve kterém je o kněze ve všech ohledech příkladně postaráno.
Černému se od následujícího roku začalo výrazněji zhoršovat zdraví. Oporou mu tehdy byla především jeho sestra Františka Gundlová – sama už vdova, která během války ztratila oba své syny. Starostlivý dopis mu adresoval i tajemník Mašek: „Velmi mne překvapilo Vaše onemocnění, ale domnívám se, že se velmi brzy uzdravíte a ujmete se duchovní správy. Přátelsky Vás upozorňuji, abyste se dobře a v klidu zrekreoval a pamatoval na svoje věřící, kteří Vás potřebují. V každém případě však bude nutno, abyste se i zde v Brně šetřil a přenesl něco z práce, kterou konáte, na P. Borečka. Je přece mlád a práce mu nebude škodit – dostane alespoň praxi v duchovní správě.“
Východní křídlo kláštera, původně zde kapucíni měli refektář (jídelnu).
Na konci 50. let se v klášteře rozeběhly adaptační práce pro potřeby Moravského muzea. Černý se proto musel smířit se ztrátou květinové zahrádky uprostřed kvadratury a ministranti přišli o svou besídku, dříve kapucínskou kuřárnu, která stála v rohu rajského dvorku. Tam se vršila suť a cihly z východního klášterního křídla, které kolmo přiléhá ke kostelu. Zbyly z něj pouze obvodové zdi. Jako náhradu získala duchovní správa zahrádku za kostelem, do které byl z chodby u hrobky proražen nový vchod. Rajský dvůr dostal v druhé polovině 60. let parkovou úpravu a měl sloužit k odpočinku pracovníků muzea.
Církevní tajemníci po delším čase přiznávají, že situace na Brněnsku je neklidná. Po jistém sblížení, nebo spíš smíření s politickým systémem se u kněží i věřících objevuje nespokojenost, stěžují si na porušování ústavy, jež mj. zaručuje i náboženskou svobodu. Ředitelé škol i učitelé totiž nepokrytě bojkotují výuku náboženství a rodičům vyhrožují, že se jejich dítě, pokud ho do tohoto nepovinného předmětu zapíší, může s vyšším vzděláním rozloučit. Samotní kněží mají zakázáno o zápisu do náboženství v kostele mluvit. Věřící kantoři dostávají výpověď, na bohoslužbách ubývá mládeže, nábor bohoslovců je omezen. Farnostem je výrazně krácen státní příspěvek, jsou nabádány k soběstačnosti a mezi duchovními se objevují obavy, zda nejde o předstupeň k hospodářské odluce církve od státu. Pokud se renovuje, pak do značné míry za peníze věřících. Kněží na to reagují nedůvěrou vůči státnímu aparátu a zvýšenou horlivostí na svém působišti, což je ovšem přesný opak toho, o co doposud tajemníci v rámci závazné církevní politiky usilovali.
Z klášterního refektáře zbyly jen obvodové zdi, vzadu vyčnívá střecha kostela.
S nástupem nového prezidenta Antonína Novotného někteří duchovní očekávají „ostřejší kurs proti církvím“. Za „podvracení lidově demokratického zřízení“ končí několik kněží ve vězení, další vyváznou jen s „napomenutím a přeložením“. „V rámci úsilí o snížení počtu příležitostí ke kultovým obřadům“ jsou rušeny kaple, především v nemocnicích. Podle církevních tajemníků se kolem 70 % kněží projevuje pasivně, kriticky nebo reakčně a bohoslužby stále navštěvuje značné množství věřících, což odhadují na 17–20 % obyvatelstva Brněnského kraje.
Výměna správců
Na konci května 1959 umírá na Moravci další brněnský kapucín, Polykarp Sláma. V březnu 1960 se jeho spolubratr Evžen Konečný stává administrátorem v Přibyslavicích a Heralticích, kde zůstane až do své smrti, tedy pouhé dva roky. V duchovní správě v tu dobu působí pouze Justýn Nekula. Kněží Klétus Petěrka a Martin Ptáček pracují jako dělníci, Eduard Dospiva zůstává na Moravci, stejně jako jeho spolubratr-laik Zeno Diviš.
Karel Černý dostal k užívání zahrádku za kostelem, dnes je zde kašna a přístup do kapucínské hrobky.
V únoru 1960 dostává Karel Černý spolubydlícího. Do dvou místností v prvním patře se nastěhoval z vězení se vrátivší Dominik Pecka, kněz, pedagog a spisovatel, kterému soudruzi dovolili sloužit pouze soukromou mši svatou ve zdejším kostele. Pecka přišel přímo do probíhajících oprav interiéru kapucínského chrámu i přilehlých místností duchovní správy.
Náklady na rekonstrukci dokončenou před Vánocemi zaplatili věřící ze svých darů. V tu dobu už kostel i s parcelou pod ním náležel katedrále sv. Petra a Pavla. Náboženský fond, jenž spravoval majetek zrušených řádů a kongregací a byl plně v rukou státu, se tímto způsobem zbavoval nemovitostí, aniž by k tomu disponoval patřičnými kompetencemi. Následující rok daroval i klášter, v tomto případě státu.
K 30. září 1961 končí kapucínské angažmá Karla Černého. Důvodem je reorganizace správy některých brněnských farností. Kapitulní konzistoř totiž na žádost Jihomoravského krajského národního výboru zrušila samostatnou správu kapucínského kostela a přiřadila jej ke katedrále jako filiálku, která měla podléhat přímo petrovskému faráři. V té době jím byl Ludvík Horký (1913–2008). Vedle toho, že se Černý, ač nechtěl, musel přestěhovat zpět na Jakubské náměstí, mu byl s postem správce odebrán i státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Tajemník Kalina mu nicméně slibuje, že pokud bude nutné, aby „u kapucínů“ dále vypomáhal, souhlas opět dostane.
Pohřeb Karla Černého 28. ledna 1963, Ústřední hřbitov v Brně.
Zřejmě už k tomu ale nedošlo. V polovině prosince 1961 se Černý ještě obrací na kapitulní konzistoř, protože se dozvěděl o tzv. mexických fakultách, které papež udělil pronásledované církvi v Československu. Černému šlo konkrétně o možnost sloužit mši svatou ve svém bytě, když už neměl povolení k službě veřejné. Odpověď dostává prakticky obratem: není to možné, o takových fakultách konzistoř nic neví.
Začátek nové etapy
S příchodem o dvě generace mladšího Ludvíka Horkého vstupuje kapucínský kostel i s hrobkou do nové, dá se říct budovatelské etapy. Zatímco Černý restauroval a uchovával svěřené, Horký se pustil do radikálních změn. To už je ale jiný příběh, stejně jako politické proměny, díky kterým se několik dalších kapucínů mohlo vrátit „domů“, byť jen velmi nakrátko.
Karel Černý zemřel 23. ledna 1963 v nemocnici Milosrdných bratří, po dlouhé a těžké nemoci. Pohřeb se konal o pět dnů později v kostele svatého Jakuba, na poslední cestu jej vyprovázel jeho synovec Friedrich Simcik, kněz z rakouského Katzelsdorfu nad Litavou. Poté jeho tělo spočinulo na brněnském Ústředním hřbitově.
Text o 50. letech 20. století v kapucínském klášteře s poznámkovým aparátem [PDF]
Likvidace kláštera v roce 1950 – akce K