Klášter v Třebíči
O založení kapucínského kláštera v Třebíči jako první oficiálně požádal majitel tamního panství, Adam František z Valdštejna, v roce 1663. Bratři nakonec přišli až roku 1686, po mnoha letech nejrůznějších komplikací.
Základní kámen položili 3. června 1687 a 1. ledna 1691 se mohli stěhovat do nového kláštera. Kostel, který později změnil jméno na Proměnění Páně, vysvětil 15. října 1693 olomoucký pomocný biskup Jan Josef Breuner.
Josefínské reformy se třebíčské komunitě vyhnuly jen částečně. Klášter sice zrušen nebyl, ale vznikla u něj nová farnost. V letech 1784–1802 zde jako duchovní správci působili pouze diecézní kněží s tím, že jako kooperátoři jim vypomáhali kněží kapucínští.
A protože se prvnímu faráři Jakubu Dvořeckému klášterní budovy příliš nezamlouvaly, započalo se roku 1788 se stavbou fary, která dodnes stojí vpravo vedle kostela (viz foto níže).
Průčelí kostela je zdobeno latinským nápisem, tzv. chronogramem, který ukrývá letopočet 1691. Nad ním se nachází rodový erb Valdštejnů jako fundátorů kláštera. Freska se svatým Františkem z Assisi pochází až z roku 1992, kdy se kostel v rámci rozsáhlejších oprav připravoval na 300. výročí svého svěcení.
V letech 1821, 1822 a 1847 postihly Třebíč požáry, které zasáhly i klášter. Vždy se ale podařilo budovy opravit, ba i vylepšit.
Největším zásahem do typické kapucínské architektury se stala stavba kostelní věže, kterou roku 1884 inicioval tehdejší kvardián a farář Albert Chlumecký (1829–1891). Dřívější pravidla dovolovala pouze tzv. sanktusník na hřebeni střechy presbytáře (malá věžička vpravo, viz foto nahoře).
Hlavní oltářní obraz, zobrazující proměnění Ježíše Krista na hoře Tábor, namaloval chrudimský malíř s italskými kořeny, Josef Cereghetti, snad kolem poloviny 18. století. Boční oltáře v presbytáři jsou zasvěceny svatému Františku z Assisi a svatému Antonínu Paduánskému.
V kostele se nacházejí také dvě kaple, větší, zasvěcená svaté Barboře, a menší, ke cti Panny Marie Bolestné.
Roku 1934 kapucíni započali se stavbou serafínské školy pro vzdělávání chlapců z chudých rodin (viz foto níže). Původně měla být budova větší. V průběhu stavby však došlo k omezení plánů kvůli nestabilnímu podloží, které výrazně zvýšilo náklady. Školu 21. července 1935 posvětil generální ministr kapucínského řádu Vigilio Federico Dalla Zuanna z Valstagny (1880–1956). Ročně zde studovalo kolem čtyřicítky chlapců.
Během války byla škola zabrána a sloužila jako nemocnice. Svému původnímu účelu se budovy vrátily už jen na krátkou chvíli školního roku 1947/1948. Od roku 1999 zde sídlí Katolické gymnázium, které se aktuálně pustilo do přístavby nové budovy a do rekonstrukce té původní.
Dne 27. dubna 1950, v rámci likvidační akce K, komunisté bratry odvezli; později se muselo odstěhovat i 25 studentů serafínské školy. Zůstat mohl pouze Egid František Pytlíček (1882–1966) jako duchovní správce farnosti. V této službě ho roku 1957 vystřídal spolubratr Kasián Válek (1912–1980); po jeho smrti pak nastoupil další kapucín, Antonín Kovář (1926–2000).
V době akce K v komunitě žili tři bratři laici, Didak František Jančálek (1904–1969), Benignus Jiří Macek (1909–?) a Faustýn Ludvík Slovák (1919–?), poslední dva později z řádu odešli, a osm kněží. Vedle Egida Pytlíčka to byl Mořic Josef Ludva (1878–1953), Gaudenc František Kašík (1913–1988), Felicián Josef Macháč (1915–2003), Evarist Vavřinec Rozsypal (1915–1985), Libor Tomáš Pinkava (1919–2010), Matouš Antonín Vícha (1920–1994) a Milo Josef Baslík (19017–?), který po čase řád opustil.
Felicián, Evarist a Libor byli internováni v Želivu s vězeňským režimem, Matouš musel nastoupit k Pomocným technickým praporům. Po propuštění pracovali v dělnických profesích, po roce 1968 mohli sloužit jako kněží, Felicián až od 80. let, po listopadu 1989 se stal členem obnovené brněnské komunity. Gaudenc jako jeden z mála začal působit v duchovní správně už od léta 1950.
Během politického uvolnění roku 1968 se zde několik kapucínů pokusilo o obnovení řeholního života. Byli to dva kněží, Marek Mayer (1913–1997) a Metoděj Sládek (1924–2000), a dva bratři laici, kteří byli zároveň i rodnými bratry, Štěpán (1921–2006) a Vavřinec (1923–2010) Zimmermannovi.
Avšak ani po revoluci zde nová řeholní komunita nevznikla a zůstalo jen u kapucínského faráře. Se smrtí Antonína Kováře působení kapucínů v Třebíči skončilo definitivně.
Po akci K sídlili v areálu kláštera nejdříve vojáci, od 60. let pak Střední průmyslová škola strojírenská. Klášterní zahradu (viz foto výše) pohltila zástavba. Po listopadu 1989 kapucíni klášter sice dostali zpátky, ale roku 1998 jej i s kostelem a farností předali brněnskému biskupství.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Monika Nováková: Kapucínský klášter a farnost Třebíč-Jejkov v letech 1899–2000, bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno, 2011.
Vojtěch Malach: Dějiny kapucínského kláštera v Třebíči, diplomová práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2009.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
František Dvorský: Vlastivěda moravská, Třebický okres, Musejní spolek, Brno, 1906.
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[26. června 2018]