Klášter v Sušici
O přítomnost kapucínů v Sušici usiloval zdejší děkan Šebestián Zbraslavský ze Svatavy a role donátora se ujal Jindřich hrabě Libštejnský z Kolovrat. I přes slibný začátek se však stavba neustále oddalovala, kvůli čemuž do dění zasáhl císař Ferdinand III. Podruhé se do projektu vložil po ukončení třicetileté války, kvůli které se na výstavbu kláštera nedostávalo peněz. Císař slíbil potřebné finance sám zajistit.
Kostel svatého Felixe, vpravo budova kláštera.
Na podzim roku 1651, tedy po deseti letech průtahů, se konečně mohlo začít se stavbou. Kostel 24. října 1655 vysvětil kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, a to ke cti prvního blahoslaveného kapucína, Felixe z Cantalice. Výstavba kláštera v té době ještě nebyla hotova a pokračovala zřejmě až do třetí čtvrtiny 17. století.
V roce 1707, kdy Sušici zachvátil ničivý požár a většina města lehla popelem, kapucínský klášter jako zázrakem zůstal bez úhony.
Pohled od městského hřbitova, tady všude dřív bývala klášterní zahrada.
Roku 1659 dostali kapucíni milostný obraz Panny Marie Bolestné, díky kterému se z jejich kostela stalo poutní místo. Původním majitelem byl důstojník císařské armády Jindřich Michal Hyzrle z Chodů a jeho manželka Eleonora Alžběta. Jindřich také bratřím finančně přispěl na dostavbu kláštera.
Matce Boží Bolestné je od roku 1669 zasvěcena třetí neděli po Velikonocích, kdy se v kapucínském kostele už po staletí koná pouť. (O obrazu si můžete více přečíst na stránce sušického kláštera.)
Interiér kostela s výmalbou z roku 1944, na vítězném oblouku je zachycena Sušice. Oltář Panny Marie Bolestné (vpravo) prochází rekonstrukcí.
Kapucíni se v Sušici pustili ještě do jedné stavební aktivity. Roku 1682 díky iniciativě tehdejšího kvardiána Ladislava z Bíliny se na vrchu Stráž započalo s výstavbou kaple, která měla být zasvěcena andělu strážnému. Dne 3. května 1683 ji vysvětil pražský biskup a spisovatel Jan Ignác Dlouhoveský. Roku 1735 tuto kapli obkroužily ambity, později doplněné ještě čtyřmi nárožními kaplemi.
Řád kapucínů toto poutní místo spravoval až do roku 1791, kdy císař Josef II. nechal kapli Anděla Strážce zrušit. Rok na to areál koupil sušický děkan Prokop Harrer a od roku 1799 už sem opět přicházela procesí poutníků.
První kaple zprava je zasvěcena svatému Františkovi z Assisi, vedle ní se nachází kaple Svatého Kříže.
Ve druhé polovině 18. století byl kostel rozšířen o druhou kapli, zasvěcenou Svatému Kříži. Na sklonku roku 1949 v ní někdo úmyslně založil požár, pachatel ale nebyl nikdy dopaden.
Rozsáhlé opravy kostela i kláštera, které vyšly na více než půl milionu korun, se vztahují až k roku 1944. Do chrámu byla zavedena elektřina a o zcela novou výmalbu se postarali tři malíři: Jan Daněk z Vranové u Letovic a otec a syn Pfeiferovi ze Sušice. Z dalších oprav zmiňme alespoň rozšíření hudební kruchty, výměnu oken či nové obložení chóru.
Polovinu nákladů uhradili sušičtí občané a tu druhou svým spolubratřím poslal kvardián brněnského kláštera Stanislav Žyla. Šlo o peníze na plánovanou opravu v Brně, která se ale nakonec nekonala.
Nalevo kapucínský klášter, v pravém horním rohu pak kaple Anděla Strážce.
V polovině 18. století žilo v klášteře 22 bratří, o století později však už jen osm. Jmenujme alespoň Augustina Jana Kubeše (1862–1924), který na sklonku 19. století zastával službu kvardiána a mezi kapucíny se poněkud vyjímal. Zabýval se totiž entomologií; z jeho pera například pochází odborné pojednání Rody kolínských vos a včel nebo Měkkýši okolí sušického. V letech 1894–1896 jako ředitel vedl sušické muzeum, ve městě založil rybářský spolek a na dvoře kláštera nechal zřídit vodní nádrž. Ústní tradice se však rozcházejí v tom, k čemu měla sloužit: možná k chovu ryb nebo k pozorování mlžů a plžů.
Během první poloviny dvacátého století v Sušici působí čtyřčlenné komunity. Tu poslední tvořili rovněž čtyři bratři: tři kněží, Aleš Josef Cihlář (1914–2008), Oldřich Antonín Hajtmar (1917–1986) a Aurel Jaroslav Hrdina (1919–2013), a bratr laik, Abdon Josef Běták (1915–1951).
Meditativní klášterní zahrada, kterou tu a tam navštěvují i místní kachny divoké.
Komunistická likvidační akce K, jejíž poslední vlna zasáhla sušický klášter 4. května 1950, zastihla Aleše Cihláře v sanatoriu v Semilech, kde se léčil s tuberkulózou. Odtud byl odvezen do centralizačního tábora v Broumově, krátce poté pak odvelen k PTP. Kvůli své tuberkulóze si tam však dlouho nepobyl. V srpnu 1954 byl odsouzen za velezradu na 12 let. Šest let si odseděl ve Rtýni, Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.
Až do důchodu pracoval jako staniční dělník na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Státní souhlas k duchovní službě mu komunisté nikdy nedali. V roce 1990 byl rehabilitován, kvůli stáří a špatnému zdraví se do komunitního řeholního života už nevrátil.
Rajský dvorek kláštera, dlažba uprostřed má tvar kříže sv. Františka ze San Damiána.
Ani Oldřicha Hajtmara bezpečnostní složky v klášteře nezastihli, v té době už byl totiž uvězněn na Mírově. Za pobuřování proti republice dostal dva roky. Později, od šedesátých let, však mohl zase sloužit jako kněz.
Komunisté nemohli odvézt ani Aurela Hrdinu. Tomu se podařilo před nimi utéct, přes Francii odjel do Austrálie, kde jako kněz působil až do své smrti.
Jedinou obětí akce K v Sušici se tak stal Abdon Běták. Komunisté ho nejdříve internovali v Broumově, ale kvůli zdravotním problémům jej pak převezli do nemocnice v Semilech. Pro nemocné kněze a řeholníky zde měli speciálně hlídané oddělení, jehož režim byl prakticky vězeňský. Abdon Běták Semily opustil až s pohřební službou, zemřel v pouhých 36 letech.
Kostel si převzalo sušické děkanství, zahradu město a klášter Vojenská ubytovací a stavební správa. Kapucínská provincie si ukradený majetek mohla oficiálně zpátky převzít v roce 1992; část původní knihovny je dnes k vidění v městském muzeu. Další rok už v klášteře probíhají stavební práce a stěhují se sem tři bratři: dva kněží, Norbert Jan Harant (1920–2001) a Bonfil Václav Bošek (1917–2008), a bratr laik, Konrád Jan Staněk (1926–1996).
Se smrtí Norberta Haranta a odchodem Bonfila Boška kvůli stáří do Prahy na Hradčany sušická komunita opět zaniká. Po tři roky je klášter bez řeholníků a stará se o něj paní Anna Pavlíková z Kolince. V letech 2004–2006 zde působí pouze jeden kapucínský kněz Lev Pavel Eliáš (*1958).
V říjnu 2007 se však kapucíni do Sušice znovu stěhují a rozjíždějí generální opravu celého areálu, která trvá prakticky dodnes. Pro lepší představu můžete nahlédnout do klášterní fotogalerie.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Kronika sušického kláštera, sepsal Václav Šmídl.
Matyáš Bajger: Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí; rigorózní práce, FF OU v Ostravě, 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005
Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2003.
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[16. června 2019]