Klášter v Kolíně
O přítomnost kapucínů v Kolíně projevili zájem konšelé města už v roce 1660, nicméně potřebné finance na stavbu kláštera zajistit nedokázali.
Do vykupování pozemků se tedy pustil samotný řád a časem se také našli lidé ochotní toto dílo podpořit. Hlavní fundátorkou se stala Eleonora hraběnka Nosticová; spolu s manželem Janem Hartwigem měli za sebou už jedno takové donorství, a to na svém panství v Sokolově.
I když je fasáda kostela Nejsvětější Trojice atypická, stavba kaucínskou architekturu stejně nezapře.
Základní kámen kláštera byl položen roku 1666 a před následující zimou už se řeholníci mohli nastěhovat do jednoho již hotového křídla. Dva kněží a dva bratři laici v Kolíně působili už od roku 1661, přičemž vzali zavděk pohostinstvím jednoho ze zdejších obyvatel, v jehož domě si směli zřídit i kapli.
Nový kapucínský kostel posvětil 28. června 1671 pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenbergu, a to ke cti Nejsvětější Trojice. Klášter posvětil o den dříve. Na úhradě stavebních nákladů, které činily 25 600 zlatých, se vedle hraběnky Nosticové podíleli i další dobrodinci a dobrodinkyně z řad šlechty i měšťanstva.
Beuronská výmalba z roku 1903, hlavní oltář je o něco starší (r. 1881).
Ve zdejším kraji, kde se nedostávalo diecézních kněží, byli kapucíni velmi vítanou vzpruhou. Na druhou stranu tu neměli žádného patrona, jako tomu bylo třeba u jiných řádových domů, který by finančně či materiálně zajišťoval nutný provoz kláštera. A tak byla kolínská komunita odkázána převážně na almužny.
Jistý pravidelný příspěvek řeholníkům zajišťovala rodina Kinských, která jim roku 1740 svěřila do duchovní správy loretu, již nechala postavit v Chlumci nad Cidlinou. Císař Josef II. však tuto kapli roku 1786 nechal zrušit.
Varhany na hudební kruchtě pocházejí z roku 1908 a dodala je kutnohorská dílna.
V roce 1680 v Kolíně působilo 24 řeholníků, čtrnáct kněží, tři klerici a sedm bratří laiků. Osmnáct z nich toho roku zemřelo, když město zachvátil mor. Komunitu poté posílili kapucíni z Prahy; v polovině 18. století zde žilo 25 bratří.
Roku 1796 klášter i s kostelem vyhořely. Následné opravy však měly kvůli nedostatku peněz charakter spíše provizorní. K důslednější rekonstrukci došlo až v letech 1908–1913 za kvardiánování Augustina Jana Kubeše (1862–1924). Nicméně, jak hlásá nápis pod hudební kruchtou, novou výmalbu kostel získal už v roce 1903. O deset let později byla doplněna výjevy ze života českých světců.
Freska z roku 1902 zobrazuje Nejsvětější Trojici.
Bratři se tehdy rozhodli pro cestu, která kolínský kostel vyčlenila z typické řádové architektury – a to nejen fasádou, ale především interiérovou výmalbou. Práce řídili beuronští benediktini z pražských Emauz, které se v druhé polovině 19. století u nás staly centrem tzv. beuronské umělecké školy, pokládané za sakrální výtvarnou předehru secese.
I přes zjevnou uvadlost, zapříčiněnou zubem času a pozdějšími úpravami, je interiér kostela dodnes velmi působivý. Stále můžeme obdivovat výrazné figurální malby v lunetách hlavní lodi, rostlinné ornamenty, opakující se geometrické tvary a samozřejmě charakteristické syté barvy. Pro lepší představu o chrámové výzdobě dobře poslouží fotogalerie webového portálu Cesty a památky.
Vedle brány do kláštera stojí kašna z roku 1881 a vedle ní sousoší svaté Barbory a svatého Jana Nepomuckého z roku 1735 (fotogalerie).
Odliv zájmu o řeholní způsob života se nevyhnul ani kolínskému klášteru. V roce 1850 zde působilo už jen deset bratří a v první polovině 20. století se komunita skládala obvykle ze čtyř řeholníků.
Když v dubnu 1950 kolínský klášter přepadli komunisté (akce K), žili zde čtyři kapucíni: Kasián Bohumil Válek (1912–1980), Agapit Jaroslav Pátek (1913–2002), Saturnin Karel Hanák (1915–1952) a bratr laik Vitalis Matyáš Bratrů (1902–?), který později z řádu odešel.
Saturnin Hanák dostává povolávací rozkaz do slovenského Komárna k nechvalně známým Pomocným technickým praporům. Umírá tam při autonehodě v pouhých 37 letech.
Na místě bývalé klášterní zahrady se dnes nachází městský park.
Kasián Válek prošel centralizačními kláštery v Broumově a v Králíkách a de facto vězením v Želivě. Ale už v roce 1952 nastoupil do duchovní služby v Třebíči-Jejkově. V bývalém kapucínském klášteře našel svého spolubratra Aegida Pytlíčka, kterému komunisté dovolili pokračovat ve správě zdejší farnosti i po likvidační akci K. V roce 1957 jej střídá právě Kasián a v roli faráře zůstává až do své náhlé smrti v únoru 1980.
Agapit Pátek žil v centralizačních klášterech do roku 1963, prošel Broumovem, Králíky, Želivem a Moravcem. Poté jako kněz sloužil v různých domovech, které spravovaly řeholní sestry, ať už to byly boromejky ve Znojmě-Hradišti či milosrdné sestry v Broumově a Červené Vodě. V roce 1978 pak zakotvil jako pomocný kněz ve farnosti Tatenice, které zůstal věrný až do své smrti. Po listopadu 1989 se k řeholnímu životu v klášteře už nevrátil.
Po akci K v dubnu 1950 byl klášter upraven na internát obchodní akademie a kostel připadl kolínské farnosti, v jejíž správě je dodnes. Díky své prostorové uměřenosti prakticky supluje nedaleký farní chrám svatého Bartoloměje, který je vzhledem k současnému počtu věřících zbytečně velký. Působí zde misionáři Společnosti Božího Slova neboli verbisté.
Budovu kláštera dostali kapucíni po revoluci nazpět a za symbolickou částku ji pronajali jezuitskému řádu, který si zde zřídil noviciát. Později tu vzniklo Centrum spirituality a duchovních cvičení, které spolu s jezuity provozuje Akademická farnost Praha a Karmel Edith Stein. Zde se můžete podívat na fotografie nejen klášterní kaple Božského srdce s vitrážemi výtvarníka Jana Jemelky, ale i jak vypadá interiér bývalého kapucínského konventu dnes.