Klášter v Litoměřicích
Jednání o založení kláštera v Litoměřicích se táhlo dlouhých šestnáct let. Městští konšelé kapucíny pozvali už v roce 1633, o pět let později udělil svůj souhlas císař Ferdinand III., nicméně základní kámen mohl být položen až v roce 1649.
Malá komunita bratří žila v Litoměřicích zřejmě už od roku 1635. V kapucínských letopisech se dochovala zmínka, že v roce 1640 Švédové zajali a uvěznili na zámku v Děčíně všechny litoměřické řeholníky a diecézní kněze. Okupanty požadované výkupné zaplatili Leopold Vilém Habsburský a Jindřich Šlik.
Kostel svaté Ludmily, před ním socha svatého Jana Nepomuckého.
Kapucíni si pro svůj klášter vybrali místo poblíž kostela svatého Vavřince uvnitř městských hradeb, které bylo zpustošené třicetiletou válkou. A jak jim finance dovolovaly, začali postupně vykupovat jednotlivé měšťanské domy a parcely. Díky dvěma štědrým donátorům, Františku Šlikovi a Maxmilianu z Valdštejna, se nakonec mohli pustit i do samotné stavby.
Nejdříve byl postaven dům pro řeholníky, patrně během let 1649–1654. Poté následovala stavba kostela, který 7. října 1657 vysvětil historicky první litoměřický biskup Maxmilian Rudolf Schleinitz. Že byl chrám zasvěcen právě svaté Ludmile, ovlivnil dar Polyxeny z Lobkovic. Tato velká podporovatelka a štědrá dobrodinkyně v roce 1642, tedy krátce před svou smrtí, kapucínům věnovala mnoho vzácných relikvií, mj. i ostatky kněžny Ludmily. Podobně tomu bylo i při volbě patrocinia pro druhý kapucínský kostel v Brně.
Interiér kostela, vlevo kaple Neposkvrněné Panny Marie.
Hlavní oltářní malba od Tobiase Pocka z 50. let 17. století zobrazuje modlící se kněžnu Ludmilu, přičemž za jejími zády je znázorněna její úkladná vražda uškrcením. Dva boční oltáře před vítězným obloukem jsou zasvěceny svatému Františku z Assisi a Antonínu z Padovy, další na západní straně chrámu pak řeholnici Markétě Alacoque. V kapli na východní straně se spolu s rokokovým oltářem dochoval i původní obraz Neposkvrněné Panny Marie. Zbylé tři oltáře patří svaté Anně, svatému Josefu a Matce Boží. Některé obrazy a sochy, popisované ve starších publikacích, bychom už v kostele ale hledali marně.
Pod kaplí se nachází samostatná hrobka, do které byl pohřben mecenáš zdejšího kláštera hrabě František Šlik. V kryptě pod kostelem bylo pohřbeno kolem šedesáti bratří kapucínů.
Oltářní obraz kněžny Ludmily od německého malíře Tobiase Pocka; autor pocházel z Kostnice, ale trvale se usadil ve Vídni.
V roce 1655 byli kapucíni svědky velké slavnosti – uvedení prvního litoměřického biskupa Maxmiliana Rudolfa Schleinitzeho do úřadu. Na založení nového biskupství na severu Čech měl svůj podíl i jejich spolubratr a v pořadí třetí zdejší provinciál Valerián Magni (1586–1661). Jako nejbližší spolupracovník pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta z Harrachu, se účastnil řady jednání na císařském i papežském dvoře.
Valerián Magni působil v Litoměřicích v letech 1627–1628 jako misionář Kongregace pro šíření [katolické] víry, tedy ještě dříve, než sem přišla první komunita jeho spolubratří.
Chorus bratří, pohled na příčku, která odděluje kněžiště kostela od chóru.
V polovině 18. století v klášteře žilo 25 bratří: čtrnáct kněží, pět laiků a šest studentů, kteří se připravovali na kněžské povolání. Josefínské reformy se litoměřického konventu prakticky nedotkly, když tedy pomineme císařem vnucené změny, jež u nás zasáhly chod celého řádu a ochromily jeho další rozvoj. Josef II. roku 1783 rozdělil česko-moravskou provincii na dvě menší oblasti a v následujících letech zrušil osm z tehdejších třiceti kapucínských klášterů. Bratři byli nuceni přebírat farnosti; omezeno bylo řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě.
Za napoleonských válek sloužil kapucínský klášter jako lazaret. V polovině 19. století se kostel dočkal renovace a roku 1877 dostal i nové varhany. V té době komunita čítala kolem deseti řeholníků.
Stigmatizace svatého Františka na klenbě kostela.
Po první světové válce, kdy se počet litoměřických kapucínů snížil na čtyři, klášter obydlely české rodiny. V té době nově vzniklý stát usiloval o větší využití obytných prostor, takže zdejší způsob řešení bytového problému nebyl mezi kapucínskými konventy ničím výjimečným.
Vše se změnilo se zabráním Sudet Německou říší. Zmíněné rodiny se odstěhovaly do vnitrozemí, stejně tak bratři české národnosti. Litoměřice se – spolu s dalšími deseti kláštery v pohraničí – staly součástí nově zřízeného Sudetského generálního komisariátu a navíc i sídlem komisaře, tedy správce, kapucína Tadeáše Waltera. Během jara a léta 1939 byl klášter rekonstruován pro potřeby německých kapucínských studentů, kteří tak mohli na zdejším biskupském semináři pokračovat ve studiu. Za normálních okolností by vzdělání získali na řádovém teologickém učilišti v Olomouci.
Vpravo za klášterní zdí se nachází budova konventu a rozlehlá zahrada.
Po válce byl klášter opět přičleněn k Českomoravské provincii; působili zde dva kněží a jeden bratr laik. Avšak jen krátce. Na jaře 1950 – v rámci likvidační akce K – klášter obsadili komunisté.
Kněz Rudolf Josef Schachenhofer (1914–1965) byl odvezen do centralizačního kláštera v Broumově, poté do Králík a od roku 1953 až do své smrti žil v charitním domě na Moravci. Trochu záhadou je osud jeho spolubratra Ignáce Josefa Kohla (1879–1959), dlouholetého kvardiána, kterému se zřejmě podařilo internaci vyhnout a ještě nějakou dobu zůstal v Litoměřicích. Podle pamětníků bydlel v chudobinci a dohlížel na kapucínský kostel. Na Moravec se přestěhoval až počátkem září 1959 a dva týdny nato zemřel.
Pohled na kostel s klášterem od vlakového nádraží.
Kostel svaté Ludmily zůstal dlouho uzavřený. V 70. letech si okresní národní výbor pohrával s myšlenkou, že by tato stavba mohla sloužit jako obřadní síň. Nakonec ale chrám předal městskému národnímu výrobu, který jej přeměnil na skladiště nábytku. V té době byl z interiéru odstraněn mobiliář a odbourán stupeň mezi chrámovou lodí a kněžištěm. Chátrání kostela nabralo na obrátkách. V současné době budova patří římskokatolické farnosti u Všech svatých, která zatím opravila její vnějšek. Bohoslužby se zde konají pouze na výročí posvěcení a na svatou Ludmilu.
V klášteře od 50. let sídlil internát. Po listopadu 1989 stát budovu vrátil kapucínské provincii, která ji pronajímala odbornému učilišti. V roce 2013 ji prodala do soukromých rukou. Nový majitel Petr Urbánek, místní politik za hnutí ANO, se před pěti lety vyjádřil, že hodlá do rekonstrukce objektu investovat desítky milionů korun. Na klášteru to ale zatím vidět není.
Nekrologium Provincie kapucínů v ČR, Praha, 2018.
Litoměřické fórum, srpen 2014.
Marek Brčák: Kapucínský řád a společnost v Čechách a na Moravě v letech 1618–1673, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 2002.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad–Roma, 1999.
Johann Ev. Schlenz: Dějiny založení Biskupství litoměřického, díl 1., Svaz německého katolického duchovenstva v Čechách, Varnsdorf, 1912.
Informační panel v interiéru kostela.
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[25. listopadu 2019]