Norbert Ambrož Smékal
(1874–1934)
Stál u zrodu reformy kapucínské provincie, byl oblíbeným kazatelem a zpovědníkem, žádaná byla i jeho duchovní cvičení. Všude, kde působil, za sebou zanechal nesmazatelnou stopu.
Brněnským kvardiánem
Ambrož Smékal se narodil 29. března 1874 do rolnické chalupy v Přemyslovicích na Prostějovsku. Když v roce 1891 ukončil šestou třídu na Slovanském gymnáziu v Olomouc, vstoupil do kapucínského řádu jako bratr Norbert; spolu s dalšími pěti kapucínskými novici svůj první formační rok započal v klášteře v Horšovském Týně. O čtyři roky později ho následoval i jeho rodný bratr Antonín, jenž přijal řeholní jméno Ambrož.
Norbert Smékal.
Po dokončení posledních dvou ročníků gymnázia v Roudnici nad Labem (1892–1894) Norbert nastoupil na čtyřleté bohoslovecké studium v Brně (1894–1898); v roce 1896 složil věčné sliby a o rok později byl vysvěcen na kněze. Poté byl přeložen do Mělníka, kde působil mj. jako kooperátor proboštského chrámu, v srpnu 1900 se vrátil do Brna jako katecheta, kazatel a vězeňský kaplan, a v letech 1903–1906 měl v Praze na Hradčanech na starost formaci noviců a kázání v Loretě. V srpnu 1906 pak byl jmenován brněnským kvardiánem. „Jeho zpovědnice byla vždy obležena a vyhledávána. Byla mu svěřena opětně i duchovní správa v Zemské trestnici na Cejlu. […] Způsobem sobě vlastním otevírá jemně vyděděncům lidské společnosti obzory duchovního života,“ stojí ve vzpomínkovém článku publikovaném v Lidových listech. Na starost měl rovněž III. františkánský řád; během války pak obětavě působil v záložní nemocnici, za což obdržel medaili Červeného kříže druhého stupně.
Provincie na rozcestí
V roce 1916 byl Norbert jmenován definitorem, tedy jedním ze čtyř poradců provinciála. Z této doby se dochoval jeho dopis adresovaný rodnému bratru Ambrožovi: „Pořád se říká a řeční […] naše provincie je v stagnaci […], ale žádný prstem nehne. Kdo je ta provincie – nejsou to kvardiáni se svými svěřenými? Začněte tedy všichni a uvidíte, jaký rozkvět začne. […] To věčné povídání u nás – za našich časů – za našich poměrů se to nehodí – to nejde […]. Jde to v jiných řádech […] a u tak oblíbených všude kapucínů by to nešlo?“
Lamentace se v té době samozřejmě objevují také v dopisech provinciála adresovaným všem bratřím. V únoru 1911 Hubert Ettl píše: „Že ale i my, rozmilí bratři, jsme pravou cestu opustili a na bezcestí se octnuli, kdo z nás by to chtěl upírati? Že ale i my jsme blízko svému zaniknutí, kdo z nás by to nepozoroval? Neboť kterak se scvrkla ta naše druhdy slavná a silná provincie na nepatrný počet členů a to ještě více nebo méně chorobných? Ale kde jest hledati příčinu této choroby? Nech ať nikdo nechce tvrditi, že jest to zcela přirozený běh a že marasmus dolehl na ni – nýbrž vyznejme raději otevřeně, že jsme tuto chorobu svou sami zavinili svým ne zcela správným životem řeholním a že se vzpíráme přijati onen lék, jenž by nás znovu obrodil, totiž že nechceme přijati spořádaný společný život, který od počátku veden byl.“
Norbert Smékal se svou matkou, vpravo Sarkandr Dostál.
Ettlův nástupce Agustin Kubeš v lednu 1913 k bratřím skrze list promlouvá podobně: „Vzpomeňte si alespoň v hodinách exercicií, jak zalidněnou, jak ukázněnou bývala provincie naše v dřívějších dobách a proti tomu postavte tu nynější chudobu a slabost! Odkud ta změna? Jsou příčiny zevní, za něž nemůžeme, ale také snad jsou příčiny vnitřní, spočívající v nás: quia non sumus, ut esse debemus – poněvadž nejsme, jací býti máme! A zákon zániku plní se proto na nás.“ V červnu 1914 v dopise bratřím Kubeš zmiňuje svou nedávnou návštěvu Assisi, kde se nad hrobem svatého Františka modlil a prosil za provincii, která – jak píše – rovněž měla podíl na dobru, jež františkánství přineslo světu: „A teď? – Snad nás Bůh trestá za hříchy naše nebo předků našich, snad nás zkouší. – Kéž dojde ta provincie bývalého rozkvětu! Jest to možné? Ano, budeme-li zachovávati řeholi, budeme-li pravými syny, věrnými následovníky svatého otce svého.“
Nicméně právě Kubeš se k potřebným změnám postavil bez patřičné razance: „Přípisem vysoce důstojného definitora generálního, P. Fulgence, ze dne 15. srpna 1911 bylo mi nařízeno, abych některé vady v provincii naší odstranil, některé reformy potřebné zavedl […]. Jsem ve svědomí zavázán reformy ty provésti; než domnívám se, že nejsem vázán provésti je najednou, nýbrž tak, jak časem bude možno […].“ Problémy, které vizitátoři z Říma objevili, přetrvaly až do roku 1922, kdy provincii definitivně přivedly do nucené správy (podrobněji viz životopis Egida Pytlíčka). Primárně se jednalo o chybějící společné hospodaření klášterů, kdy si vydělané či darované peníze bratři neponechávají, ale odevzdávají je kvardiánovi a ten je pak rozděluje dle potřeby; dále šlo o nedostatek či úplnou absenci společné modlitby a nedodržování klauzury.
Když Norbert v roce 1916 psal svému bratru Antonínovi, předpovídal „pořádný Kaiserschnitt“, tedy císařský řez, „který jednou musí býti“. „Takové polovičaté flikování není k ničemu.“ O šest let později přece jen z přicházející změny, tedy z nucené správy, pociťuje jistou tíseň: „Jak jsme všichni tušili, stalo se. Pánu Bohu poručeno! Aby jenom to bylo k dobrému. Nařídit jest snadno, ale vykonat.“
Norbert (vpravo) se svým rodným bratrem Ambrožem (vlevo).
Nucená správa
Kapucínům se dorostu nedostávalo opakovaně. O první, skutečně drtivou krizi se postaral císař Josef II. se svými reformami. Zatímco v roce 1783 provincie čítala 688 bratří, v květnu 1827, kdy se opět spojila její česká a moravská část, v klášterech žilo 154 řeholníků. Další sice ještě pobývali na farách, kam je reformy vystrnadily, k řeholnímu životu se však už nevrátili, a nedalo se s nimi proto při obnovení provincie počítat. Tehdy ale kapucíny zachránila velká vlna zájmu, kterou vyvolalo zrušení dlouhodobého zákazu císaře přijímat do řádu nové členy. V letech 1827–1835 vstoupilo do řeholních řad kolem 270 noviců. Díky tomu se počet kapucínů ve 40. letech 19. století pohyboval mezi 230 a 250 členy. Provincie v letech 1835–1842 dokonce pro své kleriky provozovala vlastní teologické učiliště. A i když se vlna zájmu během pár let vyčerpala, až do roku 1869 počet kapucínů neklesl pod dvě stě. V klášterech v Praze na Hradčanech a v Brně, kde se formoval dorost, žilo zhruba dvacet až třicet kapucínů, podobně v Olomouci asi 15–20, v ostatních pak kolem deseti. I malé kláštery (tzv. hospice) v Mariánské u Jáchymova a v Mělníku měly kolem 6–8 bratří.
K většímu početnímu propadu došlo až během 70. let, která byla velmi skoupá na novice. Od 80. let 19. století do roku 1910 v provincii žilo kolem 130 členů. Pak už jejich množství jen více či méně klesalo a rok po skončení první světové války bylo kapucínů už jen 99. Tomu samozřejmě odpovídalo i snížení členů komunit: na Hradčanech či v Brně bychom až na výjimky našli kolem deseti až patnácti bratří, ve většině klášterů však jen mezi třemi až pěti.
Nucená správa provincie a s ní přicházející reforma řádového života cílila na získání dorostu skrze tzv. serafínské školy a na jeho kvalitní formaci (podrobněji viz životopis Egida Pytlíčka). Norbert Smékal mohl být spokojený, před lety svému bratru Ambrožovi totiž napsal: „Ať se podívají [vedení provincie], jaká píle a starost se věnuje dorostu kněžskému na celém světě v seminářích. A ptal se mne, kdo za celých 10 let – pravím deset let – co a jak klerici […] a přece to je budoucnost provincie. Ale ani pomyšlení.“
Norbert Smékal (vlevo).
Oblíbeným kapucínem
Začátkem září 1922 nejvyšší představený kapucínského řádu v Římě pověřil vedením českomoravské provincie benátského kněze Pacifika Nanni z Monteboaggine. Smékal se spolu s Tadeášem Walterem stal jeho poradcem. Norbert navíc před českými státními úřady formálně vystupoval jako správce provincie, stal se rovněž kvardiánem kláštera na Hradčanech. Zde si získal tak velkou oblibu věřících, že se po jeho odchodu obrátili dopisem na nového provinciála Egida Pytlíčka, aby ho znovu přeložil do Prahy: „Svým prostým, nenáročným způsobem dovedl, jak výstižně jeden z jeho posluchačů poznamenal, za deset minut říci více než jiný kazatel v brilantní řečnické formě za hodinu. A právě touto svou prostotou, pokorou a dobrotou vskutku františkánskou, a vůbec celým svým vystoupením, byl skvělým živým příkladem pro svá slova, kterými znovu a znovu získával duše.“ Jak dále píše autor dopisu, dříve poloprázdný kapucínský chrám se za působení Norberta Smékala plnil „do posledního místečka“, a to posluchači „ze všech vrstev společenských“. Jako hlavní argument pro jeho setrvání v Praze pak autor uvedl, že právě v hlavním městě zbrázděném „moderními myšlenkovými proudy“ řada lidí duchovně bloudí a potřebuje „kněze tak vzácných duševních kvalit“; na rozdíl třeba od Brna, kde Moravané jsou „takřka přísloveční svou zbožností“.
Prosebníci sice uspěli, ale trochu jinak a o několik let později. Po čtyřletém působení na Hradčanech byl Smékal v říjnu 1926 opět jmenován brněnským kvardiánem. Nicméně krátce na to, v prosinci téhož roku, jej ve funkci vystřídal Karel Toufar a Smékal odjíždí na roční odpočinek ke svému bratru Ambrožovi do kláštera v Mělníku. Pak po dva roky vede klášter v Sušici a teprve v září 1929 se vrací do Prahy, ale do konventu sv. Josefa na náměstí Republiky jako jeho představený. Po celou tuto dobu až do své smrti rovněž zůstává jedním z definitorů provinciála.
Norbert Smékal, sedící vlevo, vedle Egid Pytlíček.
Ať už Smékal žil v Praze nebo v jiném klášteře, noviny o něm referovaly v superlativech. Čech. Politický týdenník katolický napsal: „Vypomáhalť všude, kde bylo toho třeba, s nevšední ochotou, dojížděje rok co rok i do Dánska. Tam konal missie mezi tamními opuštěnými a roztroušenými katolíky po vsích i městečkách, kam často nezavítá katolický kněz po celé měsíce. V této své práci byl neúnavný, nezanedbávaje ani zdejšího kláštera [na Hradčanech], který zvelebil […] staraje se o nový dorost řádový, jak mohl.“ „V Sušici […] účinně zasáhl do duchovního života osady a i zde stává se oblíbeným zpovědníkem, kazatelem, miláčkem lidu,“ informovaly Lidové listy.
„Pražská zpovědnice [u sv. Josefa] je nejvyhledávanější v Praze po celý den. Kněží, děti, ženy, muži, všichni stěží se vystřídají a všechny mile P. Norbert přijímá,“ zaznamenal Pražský večerník. „Nejvíce je vyhledáván mladými kněžími, jejichž miláčkem se přímo stal. Ale i cizími zahraničními kněžími, ovládá několik jazyků.“
Nečekaný odchod
Nebylo tehdy zcela obvyklé, aby noviny psaly delší články o konkrétním kapucínovi. Vedle Norberta Smékala se na stránky tisku dostal ještě jeden bratr, Metoděj Frank (1873–1939). Jeho mimořádnosti si však média všimla, až když zemřel. Oba kapucíny spojovala široká obliba věřících, velké nasazení v tom, co jako kněží měli na starost, jednoduché vystupování a prostý způsob života. Podobní si byli i v odchodu z tohoto světa. Oba – šedesátníci – museli kvůli zdravotním potížím nastoupit do nemocnice, ze které se už nevrátili. Norbert Smékal zemřel 12. srpna 1934 v nemocnici Milosrdných bratří v Praze; jeho ostatky pak byly uloženy do kapucínského hrobu na břevnovském hřbitově.