František a Johanna Magnisovi
Přišel na svět roku 1598 do rodiny milánského hraběte Konstantina Magnise a jeho manželky Oktávie de Carcasola. Jeho otec zastával úřad císařova nejvyššího dědičného dvorského poštmistra a rovněž působil jako císařský velvyslanec v Polsku. Rodiče vedle nejmladšího Františka měli ještě syny Filipa († 1656), Rudolfa († 1646), Maxmiliána (1586–1661), Jana († před 1646) a dceru Hortenzii.
František Magnis, foto obrazu: Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
Jako mladý muž, ani ne dvacetiletý, František vstupuje do služeb císařské armády, v jejíchž řadách bojuje i na Bílé hoře. Za své zásluhy je roku 1622 povýšen na plukovníka a spolu s bratry Filipem a Rudolfem získává šlechtický titul svobodného pána. Jeho vojenská kariéra zdárně pokračuje a roku 1626 se stává členem císařské dvorské válečné rady.
Události třicetileté války jej v roce 1626 přivádějí na Moravu, kde má se svými vojáky chránit Olomouc před nepřítelem. Zřejmě poprvé se zde osobně setkává s kardinálem Františkem Dietrichsteinem, olomouckým biskupem a gubernátorem Moravy. Jejich vztah Magnise významně posune nejen majetkově, ale i společensky.
Johanna Františka Priska Magnisová, foto obrazu: Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
Dietrichstein Františkovi dopomáhá ke koupi po Bílé hoře zkonfiskovaného majetku, jenž Magnis dalšími transakcemi výhodně zpeněží a v roce 1629 si díky tomu zakoupí výnosné panství Strážnice. Biskupova přízeň je vzhledem k rodinné vazbě, která oba muže propojila, více než srozumitelná. Ovdovělý Magnis se totiž v roce 1627 oženil s Johannou Františkou Priskou, dcerou kardinála Dietrichsteina a Alžběty Bergerové z Bergu.
Z prvního Magnisova manželství s Marií Kateřinou z Říčan zřejmě žádné děti nevzešly, nebo zemřely v útlém věku. Rok po svatbě s Johannou Františkou Priskou se narodil syn, ten však ve svých třech letech umírá. Manželé mají pravděpodobně ještě další děti, ale ani ty se vyššího věku nedožijí.
Zámek Strážnice, rodové sídlo Magnisů, foto: Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
František Magnis – podobně jako rodiče jeho druhé manželky – patřil k podporovatelům kapucínského řádu. Zasloužil se o výstavbu kláštera ve Znojmě a pro ten brněnský daroval spolu se svou ženou tři domy na Uhelném trhu (dnešní Kapucínské náměstí). Toto místo si řeholníci vyhlédli poté, co byl jejich konvent před hradbami v roce 1645 zbourán. Rozkaz k tomu dal velitel obránců Brna Raduit de Souches kvůli ochraně města před švédskými vojsky.
Ke kapucínům Magnise bezpochyby nasměroval rovněž jeho starší bratr Maxmilián, spisovatel a učenec, známý pod svým řeholním jménem Valerián. V letech 1624–1626 vedl česko-rakouskou kapucínskou provincii, byl rádcem pražského arcibiskupa Arnošta kardinála Harracha, působil jako apoštolský misionář a diplomat ve službách papeže, císaře a polského krále. A možná to byl právě on, kdo se kapucínům v Brně postaral o oltářní obraz od německého malíře Joachima von Sandrarta.
Na své panství však František Magnis zve školský řád piaristů; do Strážnice je uvedl v únoru 1633.
František Magnis zakládá fundaci na udržování věčného světla v loretánské kapli v Mikulově, r. 1628; zdroj: Monasterium.net.
V roce 1628 je Magnis jmenován přísedícím moravského zemského soudu a v říjnu 1635 zemským podkomořím; ve stejném roce je spolu se svými bratry Filipem a Rudolfem také povýšen do hraběcího stavu. V letech 1640–1643 pak spolu s Kryštofem Pavlem z Liechtensteinu-Castelkornu a Janem z Rottalu zastává úřad moravského zemského hejtmana. Dočasným triumvirátem císař do správy zavádí prvek vzájemné kontroly, která má být prevencí proti případným defraudacím, jimiž nechvalně proslul poslední hejtman Julius ze Salmu. Mimochodem, když císař v roce 1641 potvrdil, že Brno bude tím jediným hlavním městem markrabství, opíral se o Magnisův návrh.
Mezitím se Magnis od kariéry vojáka propracovává ke dráze císařského diplomata a roku 1634 vstupuje rovněž do diplomatických služeb polského krále, čímž se mj. dostane do užšího kontaktu se svým bratrem Valeriánem. V té době nachází Františkova manželka uplatnění coby hofmistryně polské královny.
Pohřební portrét kapucína Valeriána, bratra Františka Magnise. Kresba pochází z Kroniky brněnského konventu.
V roce 1644 je Magnis císařem povýšen na polního maršála-lajtnanta. Zároveň se však od svého bratra Valeriána dozvídá špatnou zprávu, že je jeho strážnické panství ohroženo chystaným vpádem švédských a sedmihradsko-uherských vojsk. Aby František svůj majetek uchránil, fiktivně jej prodává polskému králi v naději, že mu jeho autorita u Švédů pomůže.
Na jaře 1645 se vlastní vinou ocitá ve schizofrenní situaci: Jako poddaný císaře organizuje obranu hradišťského kraje před švédskými vojsky a zároveň vyjednává s nejvyšším švédským velitelem Linhartem Torstenssonem, císařovým nepřítelem, o ochraně svého panství. Když se zprávy o Magnisově jednání, zavánějící zradou, dostanou až do Vídně, následuje jeho degradace a soud. V únoru 1646 jej však císař všech obvinění zbaví a vrátí mu i zemské úřady a hodnosti.
Nicméně komplikovaná situace pokračuje i v následujících letech, protože polský král – byť se souhlasem císaře – jmenuje Františka Magnise místodržícím ve slezských knížectvích Opolsko a Ratibořicko. Jednoduše řečeno, císař si není místy jistý, za jakou stranu jeho poddaný vlastně kope. K uklidnění dochází až v polovině roku 1648, kdy Magnis rezignuje na správu ve Slezsku a jeho manželka se zříká svých hodností na polském královském dvoře. V únoru 1649 pak císař Františka dosazuje do úřadu královského nejvyššího zemského sudího a manželé Magnisovi se vracejí na Moravu.
Palác šlechtičen dodnes nese na portálu jméno své fundátorky Jany Františky Prisky Magnisové.
Poslední léta Magnisova života zaplňují soudní spory s moravským zemským hejtmanem Janem z Rottalu, vysávání strážnického panství kvůli potřebám císařské armády i jeho ohrožování ozbrojenými nájezdy z uherské strany. Před svou smrtí se František ještě soudí ohledně žhářství, kvůli kterému v létě 1652 lehla popelem většina Strážnice. Zemřel v Praze začátkem prosince téhož roku a dle svého přání byl pohřben v hrobce pod kostelem svatého Tomáše v Brně, kterou nechal pro svou rodinu zbudovat.
Johanna Františka Priska umírá (zřejmě) o tři roky později a je pohřbena vedle svého manžela. Značnou část svého majetku odkázala na založení Mariánské školy pro osiřelé a nemajetné dívky (dnešní Palác šlechtičen na Kobližné v Brně). Strážnické panství převzal syn Františkova bratra Filipa, František Štěpán Magnis. Jeho potomci zde hospodařili až do konce druhé světové války.
Zdroje
Michal Konečný (ed.): Kryštof Pavel z Liechtensteinu-Castelkornu a Morava v časech třicetileté války, Katalog výstavy konané od 4. 6. do 3. 10. 2010 na Státním hradě Pernštejně, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, Brno, 2010.
Michal Tejček: Kapucíni v Brně v 17.–18. století, Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, 2005.
Pavel Balcárek: František Magnis a Morava na sklonku třicetileté války, studie Muzea Kroměřížska 1982, Kroměříž 1983.
Wilhelm Schram: Brünner Kirchengrüfte, 1896.