Metoděj Martin Frank
(1873–1939)
Malá čepička na hlavě, pod pelerínou obnošený hábit, těžké vysoké boty a rychlý krok. To je obraz Metoděje Franka, který se uchoval ve vzpomínkách pamětníků i na několika starých fotografiích. Stále někam spěchal: zpovídat, zaopatřovat nemocné nebo pohřbívat na centrálku, největší městský hřbitov v Brně.
Ze Sudkova do Prahy
Metoděj Martin Frank přišel na svět 12. dubna 1873 v rolnické chalupě moravského Sudkova. Jeho rodičům Martinovi a Anně se o pět let později narodil ještě jeden syn, Jan. Otec však předčasně zemřel. A přestože v obci žili jeho dva mladší bratři i příbuzní vdovy, poručníkem nezletilým hochům se stal sudkovský rolník Petr Ptáček, který manželům svědčil na svatbě. Brzy se ukázalo, že to nebyla zrovna šťastná volba. Zatímco malý Martin chtěl studovat na gymnáziu, jeho poručník s ním měl jiné plány: zůstane v Sudkově a jako starší z bratrů převezme hospodářství.
Metoděj Frank jako mladý kapucín.
Nakonec si však Martin s pomocí své matky studia vyvzdoroval a v roce 1885 nastoupil na Slovanské gymnázium v Olomouci. Nicméně rodina neměla dost prostředků, aby jej dlouhodobě finančně podporovala, zvláště když chtěl ve studiích pokračovat a stát se diecézním knězem. A tak Martin 17. srpna 1892 zaklepal na bránu kapucínského kláštera v Olomouci a na radu bratří ještě téhož dne napsal provinciálovi: „Prodělav šestou gymnasiální třídu a uváživ se o svém budoucím povolání, umínil jsem sobě vstoupiti do kláštera, a to Serafínského Otce Františka…“ O čtyři dny později už mohl psát znovu: „Touha má skutečně také došla svého splnění, když jsem od Vás obdržel zprávu, že mě milerád chcete přijmouti, což mně nemalou radost způsobilo… Prosím Vás laskavě, mohl-li byste mně podati zprávu o tom, co všechno, jaké a jak mnoho prádla mám s sebou vzíti, jaké šaty mám s sebou přinésti a jaké asi z mých nynějších knih mám s sebou míti. Také prosím, kolikátého září mám noviciát nastoupiti.“ Martin měl obláčku 17. září 1892 v Praze na Hradčanech a přijal řeholní jméno Metoděj.
U kapucínů
První rok noviciátu prožil v klášteře u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, ten druhý v Roudnici nad Labem, kde 30. prosince 1894 složil první sliby a o půl roku později dokončil středoškolská studia na tamním českém státním gymnáziu. Další jeho kroky vedly do kláštera v Litoměřicích. Po tři léta zde navštěvoval biskupské bohoslovecké učiliště.
Neobvykle rušným se pro Metoděje stal rok 1898. Dne 4. dubna, v pondělí po Květné neděli, jak píše své matce, přijal nižší svěcení: „Uděloval ho nejdůstojnější pan biskup ve zdejším seminářském chrámu Páně a udělil nám všem při tom také mnohá spasitelná napomenutí a přijali jsme také z jeho rukou nejsvětější Tělo Pána našeho Ježíše Krista. Před svěcením jsme měli jeden den exercicie, abychom se dobře na to připraviti mohli. Obřad sám byl velice dojímavý…“
Metoděj Frank jako kaplan na Ústředním hřbitově v Brně.
O deset dnů později, 14. dubna, ve čtvrtek před Bílou nedělí, složil spolu s dalšími dvěma bratry věčné sliby. V listě do Sudkova to popisuje slovy: „… P. Provinciál [sloužil] mši svatou, při které jsme byli u sv. přijímání a jak bylo po posledním svatém evangeliu, tedy jsme zase přišli k oltáři Páně v plášti a poklekli na stupních oltáře, zatímco P. Provinciál si sedl u oltáře na připravenou tam židlici a držel k nám slavnostní řeč, v níž rozebral pěkně ony tři evangelické rady, které zachovávati jsme se odhodlali, totiž dobrovolnou chudobu, neobmezenou poslušnost a ustavičnou čistotu, a pravil zároveň, jak si svého svatého povolání máme vážiti zvláště v dobách nynějších, kdy vše touží po svobodě a požitcích, kdy kláštery jsou terčem posměchů, kdy svět nechápe, co to je těmi třemi evangelickými radami Pánu Bohu se zasvětiti.“
Téhož roku v Litoměřicích přijal rovněž podjáhenské a jáhenské svěcení, které připadlo na 7. července. Hned následující neděli, 10. července, pak byl vysvěcen na kněze. Primiční mši svatou sloužil o týden později ve své rodné farnosti v Postřelmově.
Na podzim už Metoděj bydlel v olomouckém klášteře a čekaly ho dva semestry na teologické fakultě: studium církevního práva, pastorální teologie a katechetiky. „A Pán Bůh buď pochválen, zkoušky obě mi šťastně dopadly a teď užívám volného času k novému zotavení,“ píše počátkem února své matce a dodává: „V Litoměřicích nebyly zkoušky žádnou lehkou věcí, ale zde teprve ne; to jsem na to koukal.“
Katechetou a novicmistrem
Na své první kněžské působiště musel jet takřka přes celou Moravu až do podhůří Šumavy. V sušickém klášteře dostal na starost výuku náboženství, kterou si značně oblíbil: „Do školy chodím náramně rád,“ líčí v jednom z dopisů do Sudkova, „zvláště letos se děti velmi dobře učí a ti největší darebáci většinou už vyšli ze školy, takže mám letos velmi hodné dítky; už u nich bývám třeba 3/4 hodiny před vyučováním.“ A vypomáhal, kde bylo zrovna zapotřebí: „Poslední dny jsem se hodně nachodil. Bylo tady ve zdejší krajině biřmování a tak jsem chodil pomáhat zpovídat po farách… šel jsem tam někdy až skoro dvě celé hodiny pěšky cestami pěknými…“ Metoděj však obdělával nejen ony duchovní zahrady věřících, ale i tu klášterní – a se stejným nadšením: „Svoji zahrádku už jsem si zryl, a dá-li Pán Bůh ve zdraví dočkati se jara, zase ji osázím a pak se na to musíte sem přijít podívat, dokud jsem tady.“
Zda jeho maminka stihla do Sušice skutečně přijet, nevíme, nicméně začátkem září 1902 už jí píše z hradčanského kláštera: „Věřte mi, nemohu si tu jaksi zvyknout, ale snad to časem přece bude. Jak se mi zde nebude líbit, tak budu prosit, aby mě dali jinam, kde bych mohl chodit do školy. Je Vám to v té Praze prapodivné. Na mši sv. přijde tolik lidí, že je ani není vidět, a o zpovídání, to by se mohlo skoro zapsat, když někdo přijde. Je mi v té věci teskno po Sušici.“ A Sušickým se zase stýskalo po Metodějovi, například k Vánocům a Novému roku 1903 mu zaslali na 39 dopisů a pohlednic a zvali ho k sobě do farnosti. V Praze se Metoděj očividně trápil. Nebyl nadšený ani ze své nové role novicmistra: „Kdyby to raději byli dali jinému, každý je rád, že to nemá na starosti.“ A nebavilo ho dokonce ani zahradničení: „Kvítí je tady v zahradě dost, ale zde mě to netěší, chodím okolo, jakoby tam nebylo.“
Zpátky na Moravu
Pražské intermezzo však trvalo jen krátce. Už v roce 1903 se Metoděj Frank stěhoval do Olomouce, kde zakotvil na plných jedenáct let. Jeho dopisy do rodného Sudkova už zase obsahovaly ono „jsem Bohu díky zdráv a spokojen“. Na Hané jej zaměstnávalo mnoho aktivit. Jezdil kázat na různé poutní mše, zastupoval nemocné faráře z okolí, pravidelně zpovídal řeholní sestry působící v arcibiskupském sirotčinci, děti ve školách i vojáky v kasárnách, zaopatřoval v nemocnici a vyučoval náboženství. A samozřejmě měl také své povinnosti v kapucínském kostele: „Já ale z toho pěkného času moc nemám,“ píše například své matce v březnu 1910, „sedím doma a silně pracuji postní kázání, v nichž probírám sedmero bolestí Marie Panny a částky svátosti pokání. Mám to kázání každou neděli odpoledne ve čtyři hodiny. Lidí je vždy plný kostel. Před kázáním je křížová cesta a po něm litanie se sv. požehnáním… Modlete se za mě, aby mě pán Bůh sílil. Potřebuji toho. Jiní se k tomu neměli, takže nebylo vyhnutí a musel jsem to přijmout na sebe.“
Velkou pozornost věnoval Metoděj také misiím ve farnostech, kam byli kapucíni zváni: „Na těch sv. misiích ve Vrchoslavicích se mně líbilo… Byli tam dva kněží našeho řádu z Brna a já a byli jsme tam od 8. do 18. prosince,“ líčí v lednovém dopise z roku 1904 a o dva měsíce později píše: „Lidí byl vždy nabitý kostel, vzdor bezednému blátu, jež panovalo. Zvláště z jedné přifařené osady měli cestu ošklivou. Svaté svátosti přijalo asi 1400 lidí. Kázání jsem měl každý den na večer o 1/2 6 a v neděli při ranní. Pán Bůh mě skutečně sílil, neboť jsem se po celý ten čas cítil zdráv a svěží.“
Metodějova spokojenost s životem v Olomouci intenzivně prozařovala do jeho dopisů, typicky v podobě úžasu nad krásami přírody: „Teď nám tu všechny stromy pěkně kvetou, to je radosť se na to dívat. Jsem tím krásným pohledem tak unesen, že se mně ani nechce do práce. Počasí je po několika silných bouřích překrásné, vše roste jako z vody.“ A opět s radostí zahradničil: „Ty věci od Vás mám už nasazeny. To zase bylo s rajskou zahrádkou pěkné.“ Nevynechal dokonce ani svou celu: „V oknech už mám mech a v něm nastrkané slaměnky, takže se stala z oken zimní zahrádka.“
Nicméně, i když se nyní ocitl pouhých padesát kilometrů od Sudkova, nedařilo se mu kvůli pracovnímu vytížení navštěvovat své blízké tak často, jak by chtěl. U dvou událostí však chybět nemohl: 26. května 1913 pochoval svou matku a o dva týdny později pak ve stejném farním kostele v Postřelmově oddal svého bratra Jana s Annou Kobzovou, rovněž rodačkou ze Sudkova.
Následující rok se ale musel s Olomoucí rozloučit. Odjížděl odtud „s těžkým srdcem“.V půlce prosince 1914 jej totiž přeložili do Třebíče. „Tážete se, jak se mi zde asi líbí? Kdybych moh, ale ihned, ihned bych utek třeba o půlnoci,“ píše svému bratru a švagrové. „Ale děj se vůle Boží. Zatím prosím vroucně Boha a ještě vroucněji toto činí mnozí v celé říši, aby nám Pán Bůh dal jenom co nejdříve kýžený mír.“
Zde se Metoděj opět ocitl v nové roli; kapucíni totiž spravovali jednu ze tří třebíčských farností. Vedle křtů, zpovídání, pohřbů a výuky náboženství chodil zaopatřovat raněné vojáky do zdejší nemocnice a do budovy gymnázia, která se proměnila v lazaret. „Zdejší P. Quardián, ti nejdou nikam, ačkoli by ještě hodně mohli. A tak vše máme my dva na starosti, totiž já a P. Timothej…,“ posteskl si příbuzným.
V Brně na centrálce
Poslední a nejdelší řeholní štací se pro Metoděje stalo Brno. Do kláštera pod katedrálou přijel 24. listopadu 1916. „Teď jsem tu již 14 dní a mohu díky Bohu říci, že je to zde pěkné…,“ píše do Sudkova. „Světnice mám tady dvě… mám tu také elektriku. Zatočím a už to svítí. Jedna světnička [je] menší, druhá větší a vevnitř z jedné do druhé dvéře.“
Už krátce po svém příjezdu byl pověřen duchovní správou na brněnském Ústředním hřbitově. Ráno obvykle trávil ve zpovědnici kapucínského kostela, poté jezdil zpovídat řeholní sestry a zaopatřovat nemocné; v itineráři měl i výpomoc ve věznici na Cejlu. Odpoledne pak patřilo „zahrádce“, jak největšímu městskému hřbitovu říkal. „Panečku, to je pole! Představte si tak v jedné rozloze asi 70krát naše pole u stavení,“ napsal do Sudkova s vysvětlením, že tam obvykle jezdí na půl třetí a odchází kolem páté nebo půl šesté. „[Pohřbů] bývá denně nestejně, tři, pět, osm, nejvíc bylo dosud několikrát po třinácti.“
Záliba Metoděje Franka v počítání vykonaných pohřbů vedla po jeho smrti k jistému nedorozumění, které tehdy otiskla řada novin. Napsaly, snad trochu senzacechtivě, že tento kapucínský kněz během svého působení na centrálce, jak se lidově Ústřednímu hřbitovu dodnes říká, pohřbil 67, nebo dokonce 69 tisíc lidí. O něco střízlivěji to pojaly Serafínské květy, které uvedly „pouhých“ 60 tisíc. S jistotou však víme, že v letech 1918–1939 zde bylo do země pohřbeno kolem 55,5 tisíce zesnulých, dodejme, že různých konfesí či zcela bez vyznání. Navíc katolické matriky zemřelých dokládají, že hřbitovní kněz obstarával jen část pohřbů, tu druhou měl na starost kněz farní. Co tedy Metoděj po léta počítal? Zdá se, že kompletně všechny pohřby na centrálce. Nesčítal si své zásluhy, ale monitoroval celé to rozlehlé pole. Věděl o pohřbech nevěřících, o mrtvých, kteří byli do země uloženi bez obřadu, věděl i o hrobech opuštěných, o zemřelých, na něž už nikdo nemyslí. Za ty všechny se modlil a hroby zkrápěl svěcenou vodou. Sám povětšinou pohřbíval ty nejchudší.
Sudkov, rodný dům Metoděje Franka.
Když v květnu 1920 v olomouckém klášteře zemře bývalý provinciál Hubert Ettl, snaží se tamní generální vikář a velký kapucínský příznivec Jindřich Geisler přimět provinciála Kamila Pospíšila, aby zdejší komunitu posílil o Metoděje Franka. Argumentuje „zlými časy“, kdy členové čerstvě vzniklé Československé církve horlivě agitují mezi katolíky a vyzývají je k přestoupení z církve „římské“ do církve „národní“. „Odpadlíci… zde i na venkově štvou velmi náš dobrý lid, který se dá ale přilákati rouškou zbožnosti (zvrhlé) a ‚českosti‘. Na kapucíny ale přesto jen dají,“ píše Geisler a dodává, že Metoděje zdejší „kraj široko daleko zná“ a že „by zde konal velmi platné služby při vší své skromnosti“. Podobnými slovy se u provinciála přimlouvá i člen olomoucké kapucínské komunity Josef Zatloukal. Metoděje Franka nazývá svědomitým knězem, který „věrně plní své povinnosti“: „Toho by zde bylo velmi potřeba, poněvadž byl zde velmi oblíbeným zpovědníkem p. kanovníků, kněžstva i lidu.“ Provinciál však měl s uspořádáním olomouckého kláštera jiné plány; Metoděj proto i nadále zůstává v Brně.
Jako ocenění za svou kněžskou činnost obdržel v roce 1935 čestný titul auditor biskupské konzistoře.
Stále v Sudkově
Ať už Metoděj Frank pobýval kdekoli, rodný Sudkov pro něj zůstal po celý život srdeční záležitostí. Na kapucínskou primici v postřelmovském farním kostele vzpomínala jeho švagrová Anna ještě po letech jako na „velkou vesnickou událost“, ze které se radovali především „prostí, obyčejní lidé“. Ve farní kronice však o tom nenajdeme žádnou zmínku. Zřejmě za to může přezíravost místních kněží, pro které synek z rolnické chalupy, jenž vstoupil do žebravého řádu, nebyl rovnocenným partnerem. Když se pak Metoděj v Třebíči zapojil do běžné správy farnosti, neopomněl v jednom z dopisů poznamenat, že teď dělá přesně „totéž, co velební páni v Postřelmově“.
Nicméně časem se hroty zřejmě otupily a jméno Metoděje Franka proniklo i na stránky farní kroniky, a to v souvislosti se slavnostním otevřením modlitebny Českobratrské církve evangelické. Postřelmovský farář chtěl totiž využít Frankovy přirozené autority a popularity u místních lidí a pozvat jej do Sudkova na třídenní pobožnost, která by akci stoupenců evangelické církve zastínila: „Tento kněz je v Sudkově velice oblíben a vážen i u odpůrců, takže může vykonati mnoho dobrého.“
Velké oblibě se Metoděj těšil i u sudkovských dětí, jak vypovídají pamětníci tehdejších událostí, byť některé k němu chovaly „spíše určitý uctivý odstup“. Jakmile místní tamtamy roznesly, že „panáček Franku de“, běžely mu naproti. „Na jeho pohádky na kládách pod kůlnou chodily děti z půli dědiny,“ vzpomíná Metodějova neteř Anna a její sestra Růžena doplňuje, že mu byly v patách i v polích za Sudkovem, kde se rád modlíval.
Rodina Metodějova bratra Jana.
Hodně úsilí věnoval zvelebení sudkovské kaple svatého Prokopa, kde vždy, když pobýval u své rodiny, sloužil mše svaté. „Slíbil mi jeden pán z Týnce komže pro ministranty…,“ píše své matce v roce 1910 a o dva roky později: „Ty věci pro sudkovskou kapli již mám pohromadě a také krajky ke druhé albě. Je to vše pěkné. Jen aby to také pro kapli zůstalo.“ V jednom z pozdějších dopisů zase domlouvá výběr monstrance a pozlacení kalicha.
Na prvním místě se však velmi živě zajímal o to, co se děje v rodné chalupě. Nejen jsou-li všichni zdrávi, ale také jak pokračují práce na poli, co počasí a jak se vydařila zabíjačka. Z dopisů je patrný vřelý vztah Metoděje k jeho matce a také spíše otcovský vztah k mladšímu bratru Janovi a jeho ženě Anně. Metoděj je často nabádá a poučuje, radí jim s výchovou dětí, ale také jim pomáhá (např. finančně), utěšuje v těžkých časech a neustále zahrnuje do svých modliteb. „Modlím se za Vás všechny, abyste vytrvali v klidu a odevzdanosti. Pán Bůh své věrné neopustí,“ píše v říjnu 1938 do Sudkova, který se právě stal součástí Německé říše. Na každý dopis od svých nejbližších se těší a s obavami sleduje, když se jeho švagrová na čas odmlčí a píše jen bratr Jan.
Velkým tématem korespondence 30. let se stal synovec Josef. Metoděj mu zajistil místo v klášterní serafínské škole v Třebíči, kterou spravovali kapucíni a která byla určena pro chlapce z chudých rodin. Znamenalo to pro ně možnost dosáhnout středoškolského vzdělání na státním gymnáziu. Metoděj si přál, aby pak Josef pokračoval studiem bohosloví. Ten se však rozhodl pro lékařství. „Rodiče jej nenutili [stát se knězem],“ vzpomíná Josefova sestra Růžena, „ale strýček, jehož celé srdce patřilo jen Bohu, to nedovedl pochopit a rodičům jejich povolnost vytýkal.“
Poslední cesta na centrálku
„Až vám jednou napíše ruka jiná,“ slýchávali Frankovi, když k nim Metoděj v posledních letech svého života jezdíval. Trápila ho kýla a zánět slepého střeva a on sám si uvědomoval, že by měl jít na operaci. V pondělí 25. září 1939 ještě pohřbíval na centrálce a v úterý zpovídal v kapucínském kostele. Poté byl hospitalizován v nemocnici u Milosrdných bratří, kde se podrobil operaci. Zemřel ve čtvrtek 28. září.
Pohřeb připadl na pondělí 2. října a podle tehdejších řádových zvyklostí se jej ujal kněz od minoritů Gabriel Lammel. Metodějovu zpovědnici ten den zdobily dvě kytice růží – rudých a bílých. Takto událost vylíčil měsíčník Za láskou!: „Dlouhá řada kněží, nechybělo asi mnoho do sta, kráčela před rakví, kostel kapucínský byl přeplněn účastníky pohřbu, náměstí kapucínské se lidmi hemžilo a po stranách na chodnících stálo lidí bez počtu. A kolik jich čekalo zatím již u brány centrálky a jaké spousty stály u hrobu, svorně Češi i Němci… Byl to věru pravý div! Prostý kněz v chudém kapucínském hábitě, jenž na veřejnost nevystupoval nikdy a nikde, ba, jenž se veřejnému hluku vyhýbal, shromáždil kolem své rakve u hrobu tisíce účastníků.“
Až s Metodějovou smrtí vyšlo najevo, jak hlubokou za sebou zanechal stopu. Noviny a časopisy přinášely vedle stručných oznámení ohledně jeho úmrtí také vzpomínky a různá svědectví. Psaly o něm jako o obětavém zpovědníkovi, oblíbeném knězi, dobrodinci brněnské chudiny, jehož „láskyplné slovo útěchy vždy provázela účinná podpora“, a v neposlední řadě také jako o člověku se smyslem pro humor. Mnozí lidé byli přesvědčení, že zemřel světec.