Likvidace kláštera v roce 1950

– akce K

Když si komunisté po únoru 1948 začali v republice upevňovat moc, svou pozornost záhy obrátili na katolickou církev, kterou pokládali za svého největšího nepřítele. A ne ledajakého. K církvi se totiž hlásilo 73 % obyvatel. Museli proto postupovat obezřetně, krok po kroku. To poslední, co nová vláda potřebovala, bylo vyvolání neklidu mezi lidmi, zvláště když šťastným životem dělníků a rolníků komunisté zaštiťovali téměř každé své rozhodnutí.

První kroky

Těžko říct, kdy si řeholníci začali uvědomovat, že jim pomalu začíná zvonit hrana. V Brně se o tom zcela jistě veřejně mluvilo už v polovině roku 1949, jak zaznamenal církevní tajemník ve svém hlášení: „Řeholní kněží vyslovují obavy, že bude přikročeno k uzavírání řádů, vysvětlení, že se to nestane, zřejmě nevěří.“

V té době měli brněnští kapucíni s novým režimem už své zkušenosti. V březnu 1948 akční výbor věznice na Cejlu žádal o odvolání Stanislava Žyly z pozice duchovního správce; mj. se jim nelíbila jeho německá národnost. A v červenci se tzv. vyakčnění dočkal Klétus Petěrka. Akční výbor filozofické fakulty, kde studoval, jej vyloučil „ze všech vysokých škol“, protože – jak uvedli – neměl „kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení“. Bratři také velice dobře věděli, že jejich kázání – stejně jako v jiných kostelích – jsou monitorovaná sítí donašečů.

Kapucínský kostel Nalezení svatého Kříže.

Samotnou přípravu likvidace řádů dostal za úkol v říjnu 1949 vzniklý Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Ten se s oporou v nových církevních zákonech stal nejvyšším představitelem všech u nás působících církví, včetně katolické, která se tím definitivně ocitla v područí státu. První, listopadový návrh SÚC ještě nepočítal s úplným zrušením řeholí, spíše s jejich omezením, kontrolou, centralizací a perzekucí v případě, že se nepodrobí novým podmínkám. Církevní tajemníci museli pro další jednání shromáždit co nejpřesnější údaje o každém klášteře v republice. Zpráva o kapucínském konventu v Brně zahrnuje vedle přehledu bratří a dalších lidí, kteří zde bydleli, také stav budov, počet a rozměry místností, finanční příjmy komunity či částky na účtech.

V soupisu samozřejmě nechybí ani kádrový posudek: „V pořadí důležitosti je klášter kapucínů druhý v Brně. Kněží tohoto řádu konají misie a zpovědi na venkově. Také většina duchovních z Brna i venkova se zpovídá u kapucínů. Požívají tudíž značné důvěry, a tím i vlivu nejen na věřící, ale i mezi světskými duchovními. Kostel při klášteře má tradičně dobré návštěvy. V kázáních bývají někdy i skryté narážky na dnešní poměry. Slova jsou však volena tak, že je kazatele těžko stíhati. V tomto směru zvláště vyniká P. František Petěrka, řeholním jménem Cletus. Kvardiánem kláštera je t. č. P. Eduard Dospiva, na členy řádu má vliv a udržuje mezi nimi kázeň. Není otevřeně reakční, rozhodně však nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení.“

Likvidace ve třech fázích

SÚC své plány ohledně klášterů postupně přitvrzoval, až vyústily v dobře známý monstrproces s představiteli některých řeholních řádů přiostřený čihošťským zázrakem. Tím si komunisté vyrobili záminku pro první etapu akce K, jež proběhla formou nočního přepadení z 13. na 14. dubna 1950. V Brněnském kraji byly vyklizeny tyto domy: salesiáni (Brno), jezuité (Brno), redemptoristé (Brno, Svitavy, Tasovice), františkáni (Moravská Třebová), dominikáni (Znojmo) a salvatoriáni (Vranov). V instrukcích SÚC pro krajského církevního tajemníka Františka Kalinu mj. stojí: „Účelem zásahu není, abychom zničili řehole, nýbrž abychom překazili protistátní činnost řeholníků a vlivem užitečné práce i soustavné výchovy je získali pro režim.“

Pohled na kapucínský kostel od Zelného trhu.

Při plánování druhé etapy už komunisté postupovali mírněji a představeným klášterů nabídli možnost dohody: buď přistoupíte na spolupráci, nebo dopadnete jako ti z první vlny. Na poradě na SÚC v Praze, kam byli na 27. dubna pozváni zástupci dalších pěti brněnských konventů, se jako jediný vzepřel kapucínský kvardián Eduard Dospiva. Ti ostatní – augustiniáni, minorité, salvatoriáni a eucharistiáni – si ale stejně příliš nepomohli, jejich domy ještě týž den obsadila StB a většinu řeholníků odvezla.

Ve třetí etapě, která v Brněnském kraji proběhla 3. května, přišli na řadu kapucíni ve Znojmě, benediktini v Rajhradě, piaristé v Mikulově a petrini v Brně. Komunisté z likvidace vyjmuli pouze milosrdné bratry; zřejmě nechtěli být srovnáváni s nacisty, kteří v roce 1941 tento řád kvůli jeho zapojení do odboje zrušili. Časem však došlo i na ně, z Brna museli odejít v roce 1956.

Den K

Akce K začala pro brněnské kapucíny ve čtvrtek 27. dubna 1950 po třetí hodině odpolední, kdy před klášterem zastavilo auto s pražskou poznávací značkou a z něho vystoupil zmocněnec SÚC Jaroslav Putna, zástupce StB a kvardián Eduard Dospiva. Záhy se k nim připojil církevní tajemník ústředního národního výboru Vilém Živna. Požádali Dospivu, aby svolal všechny bratry do refektáře a zpravil je o aktuální situaci. „Jeho vysvětlování bylo často přerušováno řeholníky, z nichž někteří prohlašovali, že je to násilí a že dobrovolně neodejdou,“ napsal Putna do svého hlášení. Ač se kvardián snažil zachovat rozvahu, jak Putna s Živnou shodně vypovídají, přede všemi nakonec prohlásil, že ani on neodchází dobrovolně a že vystěhování rovněž považuje za násilí.

Refektář neboli jídelna bratří.

Bratři si pak měli pod dohledem estébáků sbalit své osobní věci, což demonstrativně bojkotovali především dva nejstarší členové komunity, Karel Toufar a Stanislav Žyla. Další nesnáz představovala večerní mše svatá, kterou podle církevních pravidel mohl z přítomných kněží odsloužit pouze Klétus Petěrka; ti ostatní už tak totiž učinili během dne. Klétus s pověstí „reakcionáře první třídy“ nezklamal ani tentokrát a lidem v kostele sdělil, že kapucíni v Brně končí. To samozřejmě vzbudilo rozruch, který se utišil až zásahem StB. Několik desítek lidí zůstalo stát před kostelem ještě po deváté hodině večer a vidělo, jak autobus odváží bratry neznámo kam.

Ten den Brno opustil Eduard Václav Dospiva, Evžen Jan Konečný, Karel František Toufar, Stanislav Aleš Žyla, Justýn Josef Nekula, Klétus František Petěrka, Martin Cyril Ptáček, Polykarp Jan Sláma, Zeno Eduard Diviš a Bohumil Josef Podhorný z fulneckého kláštera, který zde byl pouze na návštěvě. Jediný, komu se podařilo celé akci vyhnout, byl bratr laik Vincenc Jan Halaš, který se tou dobou léčil v nemocnici u Milosrdných bratří. Po propuštění mu StB dovolila odstěhovat se k sestře do Chvalova; později pak odešel z řádu a oženil se.

Noví správcové

Bezprostředně po odjezdu bratří se do kláštera na čtyři dny nastěhovala kontrolní komise, což byli úředníci z brněnského ústředního národního výboru. Za doprovodu estébáků postupně procházeli jednotlivé místnosti, v každé sepsali inventář, načež ji zamkli a zapečetili. Průběžná zpráva zmocněnce SÚC Jaroslava Putny dokládá, že jim při práci nechyběla bdělost ani ostražitost: „Při dosud provedené prohlídce člen[y] StB nebyl nalezen žádný závadný protistátní materiál jako tiskopisy, dopisy, event. zbraně. Nějaký písemný materiál byl sice StB zabaven, ale nebyl dosud prohlédnut.“ Závěrečná zpráva komise ještě doplňuje, „že mimo uvedené pokladní hotovosti nebyly nalezeny žádné cenné věci, jako šperky, zlato“. Poté Putna převzal správu kláštera, kterou vykonával až do 26. října 1950, kdy už měl budovu ve svých rukou nový nájemce.

Boční oltář svatého Felixe z Cantalice, kapucína.

Pod jeho dozor spadal také nový duchovní správce kapucínského kostela, kterého s předstihem vybral krajský církevní tajemník Tomáš Mašek. Pokud by na poradě v Praze kvardián Dospiva na spolupráci kývl, kapucíni by se zařadili mezi „pokrokové řeholníky“ a SÚC by jednoho z nich při kostele nechal. Nestalo se, proto musel tajemník oslovit někoho z diecézních kněží. Proč volba padla zrovna na Karla Černého (1879–1963) z farnosti sv. Jakuba, nevíme. Snad že už byl v důchodovém věku a bez pracovních závazků. Černý do služby nastoupil už ve čtvrtek 27. dubna odpoledne. SÚC totiž velmi záleželo na tom, aby bohoslužby i nadále probíhaly tak, jako by se nic nestalo.

Správcovství Putnovi poněkud komplikovali čtyři podnájemníci, kteří měli v klášteře trvalý pobyt. Jak uvádí ve své zprávě, „není možno [je] nijakým způsobem bez omezení osobní svobody isolovat a je nutno věnovati jim stálou pozornost“. Jeden z nich, diecézní kněz ve výslužbě Melichar Vožďa, se spolu s Karlem Černým zapojil do zpovídání a sloužení mší. Františkánský terciář, důchodce a dřívější pomocník bratří Arnošt Žižka se dál staral o zahradu. O pobývání dalších dvou toho mnoho nevíme. Byl to Josef Břínek, rovněž důchodce a bývalý pomocník kapucínů, a vysokoškolský student František Šuráň. Můžeme k nim připočítat ještě penzistu Antonína Odstrčila, který v klášteře sice neměl trvalý pobyt, ale de facto tu bydlel také. Patřil ke kapucínským pomocníkům, pracoval v hrobce jako průvodce.

Pohled na klášter z kapucínských zahrad, vzadu vyčnívá střecha kostela.

Rozdělení kláštera

V pátek 28. dubna, druhý den po odvozu bratří, byl kostel otevřen jako obvykle v pět hodin ráno. Několik desítek věřících přišlo ke zpovědi a kolem 250 jich usedlo do lavic ke slavení mše svaté. Stejný jako za kapucínů zůstal rovněž laický personál. Službou kostelníka byl pověřen jmenovec duchovního správce Karel Černý, který zde pomáhal i předtím, na bohoslužby docházela tatáž skupina ministrantů, o hudební doprovod se opět staral regenschori Josef Bláha se svým sborem a ke změně nedošlo zřejmě ani u dobrých duší, které každý týden uklízely kostel a pečovaly o květinovou výzdobu.

Brzy se však projevily organizační nesnáze vyplývající z dříve logického propojení kostela a klášterních budov: „Je-li kostel otevřen, má každý možnost přístupu do kláštera,“ píše v květnové zprávě Putna. „Pro kostel nejsou výslovně určeny některé místnosti. Kostelní věci […] jako roucha, sochy, pokrývky, svícny, vázy, květiny, mešní víno aj. jsou rozmístěny po celé klášterní budově.“ Biskupský ordinariát proto žádá krajský národní výbor o vymezení a protokolární předání části kláštera pro potřeby duchovní správy. V srpnu jí připadne šest místností v prvním patře, jedna v přízemí a několik komor. Od zbytku kvadratury, o kterou se už krátce po akci K ucházelo Moravské muzeum, budou tyto prostory během listopadu odděleny zděnými přepážkami.

Jedna z částí kapucínské hrobky, v níž jsou pohřbeni dobrodinci a dobrodinkyně kláštera.

Zatímco se muzeum nemůže dočkat přislíbených budov kláštera a kostel i v rukou nové duchovní správy se denně plní věřícími, kapucínská hrobka zatím zůstává poněkud bezprizorní. Bezprostředně po akci K ji církevní tajemník Mašek nechal několik dnů zavřenou, načež se jejího provozu dočasně ujal Putna. Situaci nakonec vyřešil kněz Černý, který SÚC jednoduše oznámil, že očekává připojení hrobky k duchovní správě kostela. A tak se v polovině srpna i stalo. To se však nelíbilo Moravskému muzeu, které počátkem října poslalo Náboženskému fondu SÚC žádost, aby hrobka byla předána jim. Ředitel muzea poukázal na nutnost provádět státní politiku odluky školství a osvěty od církví důsledně a „nenechávati správě kostela u Kapucínů tak důležitou kulturně-historickou památku“. Zároveň vyjádřil obavu, že by hrobka mohla být zneužívána k „záměrné agitaci“, a nakonec fond ubezpečil, že muzeum „nemá jiného zájmu, než přiblížiti objektivním způsobem tuto důležitou památku širokým vrstvám našeho lidu“. Tato žádost kupodivu neuspěla.

Vyklízení kláštera

Než si 20. října Moravské muzeum převzalo klášter i se zahradami, musely být všechny místnosti budov vyklizeny. Kapucínský archiv si koncem července odvezl ředitel krajského archivu Vincenc Sameš. Vybrané sochy, obrazy a hudebniny byly začátkem září navezeny do depozitářů Moravského muzea, některé umělecké předměty přebralo Městské muzeum. Knihovnu si sice na svátek svatého Františka formálně přebrala Zemská a universitní knihovna v Brně, avšak díky výjimce Kulturní komise SÚC mohl knižní fond zůstat na svém místě v Trenckově křídle. I když ne celý, literatura vyhodnocená jako braková byla vyřazena a odvezena na krajský národní výbor.

Část běžného vybavení, jako například mýdla, plátna, elektrospotřebiče, lékárničky, židle, plynové lampy a kamna, soudruzi vyexpedovali po železnici do klášterů v Kadani, Nové Říši a na Velehradě. Estébáci se zase postarali o globus, který zabavili „pro svoji úřední potřebu“. Další věci si vzala Charita, mj. mešní víno, něco městský bazar, zbytek sběrné suroviny. Peníze z odprodeje klášterního inventáře a potravin vyinkasoval náboženský fond spravovaný SÚC, stejně jako hotovost, vkladní knížky či poštovní známky; koneckonců mu připadly i samotné budovy. Prodány byly dokonce i desítky trvalek a dřevin vykopaných ze zahrady. Ovšem po bratrech zůstala též zvířata: slepice, králíci, kočky, klece s kanárky a akvárium s rybičkami. Co se s nimi stalo, nevíme. Jen u kanárků se dochoval záznam, že se o ně podělili kostelník a příslušník StB.

Prostřední sál historické knihovny v Trenckově křídle.

Hodně času a energie Putnovi vzalo vypořádání se s osobními věcmi bratří. První zásilka oblečení, ručníků a ložního prádla odešla za kapucíny do centralizačního kláštera v Broumově pár dnů po likvidačním zásahu. Poté začaly od bratří přicházet požadavky na poslání dalších věcí. Putna situaci nesl nelibě, jednak jim nemohl zapomenout vzpouru při balení, jednak automaticky pokládal veškerý majetek kláštera za státní. U každé věci si proto ověřoval, zda jde skutečně o majetek konkrétního bratra, přičemž ho mátlo zjištění, že řeholníci mívali vše společné. Kapucíni si psali především o knihy, ale též o doklady, fotografie, šachy, nástěnné hodiny nebo třeba rádio. Klétus Petěrka požádal o zaslání piána. Zřejmě chtěl vyzkoušet, co soudruzi vydrží. Správce Putnu to spolehlivě vytočilo. Některé věci ze svých cel bratři postoupili svým příbuzným a přátelům. Například zmocnili kněze Černého, aby jejich knihy předal nebo odeslal konkrétním lidem.

Cesta dlážděná perzekucí

Věřící na bezprecedentní likvidaci řeholí, jež neměla oporu v žádném tehdy existujícím zákoně, reagovali po svém. Začali ještě ve větší míře navštěvovat bohoslužby a štědře přispívat kněžím nejen penězi, ale třeba i potravinami. Poznámky brněnského církevního tajemníka Maška o tom, že sympatie lidí jsou viditelně na straně církve, prostupují téměř všemi situačními zprávami roku 1950. Jmenovitě se mj. zmiňuje o enormně narůstajících darech v kapucínském kostele a vysokém výtěžku v hrobce pod ním.

Pravdou ale také zůstává, že téma zrušených mužských klášterů se z debat lidí postupně vytrácelo. Možná proto, že se komunisté brzy postarali o další rozruch. V srpnu začali centralizovat řeholnice a zabavovat jejich kláštery; z Brna sestry odvezli 25. září. Na přelomu listopadu a prosince 1950 veřejnost zneklidnil monstrproces s olomouckým biskupem Zelou a hned v lednu následujícího roku pak se třemi biskupy na Slovensku. V srpnu 1951 brněnskou diecézi doslova šokoval tzv. babický případ se sedmi rozsudky smrti. V průběhu dalšího roku StB pozatýkala několik kněží z Brna a okolí a rok nato soudruzi zatkli i samotného biskupa Skoupého. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat. Likvidace mužských řeholí se zkrátka stala jen jednou z mnoha perzekučních kostek na komunistické cestě ke světlým zítřkům.

---

Text o likvidaci kláštera s poznámkovým aparátem [PDF]
Bez kapucínů – 50. léta v brněnském klášteře