Klášter v Olomouci
Kapucíni přišli do Olomouce na pozvání kardinála Františka Dietrichsteina v roce 1614 a svého velkého mecenáše a přímluvce našli v Janu Kavkovi z Říčan, majiteli brumovského panství. Základní kámen kláštera, který měl vyrůst před Střední branou, těsně za městskými hradbami, byl položen 13. července 1615.
Avšak o tři roky později, když vypuklo stavovské povstání, vyhnali místní protestanté kapucíny z města. „Nebylo jim [bratřím] dovoleno vzít s sebou ani bohoslužebné věci ani nejnutnější šat. Vpředu s křížem odcházeli smutni a bez útěchy z milého místa, které sotva dostavěli, za hlasitého vzlykotu katolického obyvatelstva, které si bratry za krátkou dobu jejich působení v Olomouci oblíbilo a naučilo se jich vážit,“ stojí v konventní kronice. Klášter i s kostelem byly poté zbořeny.
Kostel Zvěstování Páně stojí v samém rohu Dolního náměstí.
Po porážce povstání se mohli kapucíni vrátit zpět do Olomouce, stalo se tak 18. června 1622. S pomocí svého dobrodince Jana Kavky z Říčan a peněz, které dostali z pobělohorských konfiskací, se na původním místě pustili do stavby nového kláštera.
Vcelku poklidný řeholní život bratřím skončil s příchodem švédských vojsk roku 1642. V jejich domě se usídlil generál Leonard Torstenson a zde byly také podepsány podmínky kapituace hlavního města Moravy. Kapucínský klášter stejně jako další stavby na předměstí Švédi zbořili a materiálu použili na zpevnění hradeb.
Kapucíni našli azyl u Julia hraběte Salma; v jeho paláci, který dodnes stojí na Horním náměstí, měli i svou kapli. Dlouho tam ale nepobyli. Jelikož odmítli podepsat prohlášení o loajalitě okupantům, Švédi je roku 1644 vykázali z města.
Interiér kostela s vánoční výzdobou.
Kapucíni však své působení v Olomouci nevzdali a začali s místním biskupem vyjednávat o možnosti výstavby nového kláštera uvnitř hradeb. Tentokrát ale jednají i se Švédy, protože vyhlédnuté místo stále patří okupantům. (Švédská vojska z Olomouce odešla až roku 1650.)
Během let 1650–1652 kapucíni získali patřičná povolení a započali se stavbou. Kostel byl vysvěcen 19. dubna 1661 olomouckým pomocným biskupem Janem Gobbarem, dostal titul Zvěstování Panně Marii. Roku 1662 se bratřím podařilo získat sousední pozemky pro založení zahrady. Roku 1737 se pustili do rozšíření kláštera o nové křídlo.
Pohled na hudební kůr; záběr je ze mše svaté, při které tři bratři skládali časné sliby.
Když roku 1758 Prusové obléhali Olomouc, utrpěl kapucínský klášter značné škody. Kronika to popisuje takto: „Do kapucínského klášterního kostela, pokud se to dá zjistit, spadly dva výbušné granáty, první hned prvního dne obležení. Pronikl zdí pod oknem u oltáře sv. Antonína, roztříštil na malé kousky blízko stojící zpovědnici i některé lavice v kostele, poškodil postranní oltáře a kazatelnu a rozbil všechna okna… Mnoho jiných kulí padlo do zahrady, kde vyvrátily a zbavily listí několik stromů… Silným bombardováním byly v klášteře poškozeny tři komíny a velmi byla poškozena střecha.“
Roku 1784 císař Josef II. zakázal pohřbívání v kryptách i uvnitř měst. Kronikář k tomu napsal: „V důsledku tohoto nařízení byly všichni zemřelí z kapucínského řádu pohřbíváni na hřbitově za tereziánskou branou. První, kdo tam našel místo svého odpočinku, byl Generosus ze Sušice, který byl 8. března raněn mrtvicí a 27. dubna svému utrpení podlehl. Na ten hřbitov byly rovněž převezeny pozůstatky zemřelých z krypt.“ Jak vypadá hrobka pod kostelem dnes, ukazuje fotografie níže.
O tuto mimořádnou výzdobu se postarali zahradníci z Flory Olomouc v rámci akce Rozkvetlé památky.
Roku 1807 se kapucíni pustili do rekonstrukce kláštera. V kronice stojí: „Ačkoliv předešlí kvardiánové též nezanedbávali nejpotřebnější opravy kostela a kláštera podle stávajících poměrů, tak se tyto opravy po více roků omezovaly jen na ty, které se nedaly odkládat. Nyní začala generální oprava klášterních budov jako naléhavá nutnost.“
Opravy se dočkala střecha kostela i kláštera, chodby dostaly nové dláždění i okna, nádvoří se zbavilo „divoce rostoucích keřů, které byly příčinou velkých škod na budovách“, do nového se oblékla i klášterní zeď. „V zahradě podél chodby k fortně byl učiněn pokus o založení květinové zahrady… Ostatní zahrada, kde nebylo nic jiného než trní, byla obdělána… Celý prostor byl využit pro zahradní stromy a pro zeleninu.“
O chladnou sprchu se kapucínům roku 1811 postaral olomoucký Společenský výbor, když požádal císaře Františka I. a zemské gubernium, aby byl kapucínský klášter i s kostelem zbořen a na tomto tolik příhodném místě bylo postaveno divadlo. Na obranu kláštera se postavilo kolem stovky Olomoučanů.
Kapucínská hrobka se schody vedoucími do kostela; na zdi jsou jména bratří, kteří zde byli pohřbeni.
Roku 1843 rozhodl kvardián kláštera o přestavbě schodů před kostelem a zároveň o vybudování sklepa pod nimi, který měl v úmyslu pronajímat.
V roce 1894 kapucíni v Olomouci otevřeli první serafínskou školu u nás; další školy pak vyrostly v Mostě, v Praze na Hradčanech a v Třebíči. Chlapci bydleli a studovali v klášteře, zkoušky pak skládali na místním státním gymnáziu. Rodiče se na studiích podíleli jen symbolickou finanční částkou. Pokud ale šlo o velmi chudou rodinu, bratři nežádali ani to. Někteří chlapci časem vstoupili do kapucínského řádu.
Olomoucká serafika fungovala až do roku 1935, poté ji nahradila serafika zbudovaná v třebíčském klášteře.
Pohled na kostel z květinové zahrady.
Díky serafínským školám se kapucínský řád utěšeně rozrůstal o mladé řeholníky směřující ke kněžství a právě pro ně bylo v Olomouci zřízeno řádové učiliště. Klášterní křídlo z roku 1737, kde byla umístěna serafika, nahradila nová budova postavená v letech 1933–1935 podle návrhu místního stavitele Jindřicha Kyliana (viz foto níže). Sídlila zde studia teologie a filozifie, po válce se stihla vrátit už jen studia filozofie. Olomoucký konvent byl též noviciátním domem pro kleriky i laiky.
Během druhé světové války byla budova zabrána a sloužila jako nemocnice, proto se studenti museli přestěhovat do kláštera v Opočně. V roce 1946 se zpět vrátilo pouze filozofické studium, teologické se usadilo v Praze na Hradčanech. Definitivní tečku za řádovým učilištěm, serafínskou školou, která se do Olomouce nakrátko vrátila, ale i celým klášterem udělali komunisté v dubnu 1950. V rámci likvidační akce K bratry odvezli do centralizačního kláštera v Broumově a celý areál jim zabavili. V tu dobu v klášteře žilo 25 kapucínů: 11 kněží, pět bratří laiků, devět studentů filozofie a ještě 20 studentů serafiky.
Ve „znárodněných“ budovách nejdříve pobývali vojáci, poté výpočetní středisko Československých státních drah.
Kolem klášterních budov se rozprostírá zahrada, z části stále užitková.
Po dubnu 1950 mohl při kostele zůstat pouze kněz Sarkandr Ludvík Dostál (1878–1951), kterému v té době bylo už 73 let, a Isidor Josef Neumann (1872–1959), kterého si vzali do opatrování jeho příbuzní. Šest mladších kněží muselo nastoupit k nechvalně známým Pomocným technickým praporům (PTP). Starší z nich, Amand Karel Švejcar (1918–1993), se později stal znojemským děkanem a byl členem kolaborantského Mírového hnutí kněží. Další dva naopak prošli i kriminálem. Bernard Josef Bartoň (1920–2000) si odseděl dva roky, Kajetán Pavel Sasínek (1920–2010) osm měsíců, Jan Jiří Vícha (1923–1997) sedm let; po roce 1968 působili v duchovní správě. Anastáz Bohumil Polášek (1923–2015) a Jaromír Jan Křenek (1923–1976) po propuštění z PTP pracovali jako dělníci. Anastáz se po roce 1969 mohl vrátit do duchovní správy.
Další tři bratři byli internováni v želivském klášteře s vězeňským režimem: kněz Cyril František Navrátil (1909–1957) a laici Fulgenc Stanislav Kořínek (1910–1987) a Štěpán Eduard Zimmermann (1921–2006), který jako jediný z nich se dožil převratu a vrátil se do kláštera.
Zbylých šest bratří zemřelo ještě před listopadem 1989. Byli to laici: Adjut František Macek (1898–1977) a Medard Josef Žáček (1915–1979). A tři kněží: Fidél Josef Hořín (1904–1977), Lev Josef Trojek (1911–1984) a Hipolyt Jan Segeťa (1913–1984); těm se poštěstilo vypomáhat v duchovní službě.
Z devíti studentů filozofie, kteří po záboru kláštera museli nastoupit k PTP, v řádu vytrval pouze Kryštof František Hoffmann (1927–1988), jenž se svěcení dočkal až v roce 1972, zato však poté mohl působit v duchovní službě.
Vlevo stojí budova bývalé serafiky, dnes zde bydlí vysokoškolští studenti.
Zpět se bratři nastěhovali sice už v roce 1990, ale dalších sedm let trvaly soudní spory ohledně vrácení kláštera. Dnes zde sídlí juniorát, tedy formace bratří mezi prvními a doživotními sliby. Budova bývalého řádového učiliště se proměnila v ubytovnu pro vysokoškolské studenty.
Kapucínská výstava v pražské Loretě na Hradčanech
Výstava Pax et Bonum mapuje více než čtyři sta let kapucínské historie u nás, přibližuje významné osobnosti i pestrost kapucínské spirituality.
Zdroje
Pamětní kniha kapucínského konventu v Olomouci, založena roku 1887, pracovní překlad: Anastáz Bohumil Polášek OFMCap.
Pacifik Matějka: Ne mečem a měšcem, ale bezbranností lásky, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc, 1999.
Petr Petřivalský: Počátky kapucínů v Olomouci ve světle řádových narativních pramenů, diplomová práce, Teologická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2007.
Milan M. Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Žebravé řády, III. díl / 1. svazek, Libri, Praha, 2006.
Dušan Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Libri, Praha, 2005
Rozcestník: Putování po kapucínských klášterech
[11. srpna 2018]