Po stopách kapucínských dobrodinců
Zelný trh
Od typu trhů, které se na tomto místě konaly už ve 14. století, dostávalo náměstí i svá jména. Brzy se však ustálil název Zelný trh (Krautmarkt). A i když byl v moderních dějinách párkrát nahrazen jiným, stejně se po čase vrátilo zažité, středověké pojmenování.
Mapa Brna z roku 1794, uložená v Moravském zemském archivu, obsahuje mj. jména majitelů domů.
1. Dietrichstein a Libštejnský z Kolowrat
Na počátku 17. století stálo na místě Dietrichsteinského paláce pět měšťanských domů. Když je roku 1613 nechal budoucí rezident, olomoucký biskup František kardinál Dietrichstein (1570–1636), vykoupit, budovy nebyly zbořeny, ale přestavěny a sjednoceny. Vpravo pak na ně navázalo nově postavené boční křídlo. V listopadu 1618 byl palác dokončen.
Od 17. století je dominantou Zelného trhu Dietrichsteinský palác.
Když se v roce 1664 stal kníže Ferdinand Josef Dietrichstein, tehdejší majitel domu, moravským zemským hejtmanem, využíval jej jako sídlo svého úřadu. Později ho pak pronajímal ke stejnému účelu jednomu ze svých nástupců ve funkci, Františku Karlovi Libštejnskému z Kolowrat (1620–1700).
Palác, který od svého počátku prošel řadou přestaveb, Dietrichsteinové pronajímali významným moravským aristokratům ještě po celé 18. století. Na počátku nového věku sem pak umístili ředitelství všech svých panství a nakonec jej ve 30. letech 19. století prodali. Do jeho prostor se přestěhoval Vrchní zemský soud ve věcech občanských a v roce 1911 pak Moravské zemské muzeum (MZM), které v něm sídlí dodnes.
2. Bergerová z Bergu
Prostřední dům na jižní straně Zelného trhu patřil ve 30. letech 17. století vdově Alžbětě Bergerové z Bergu († 1648). Tato rozšafná dáma, jež podporovala brněnské kapucíny a měla blízko ke kardinálu Dietrichsteinovi, zde však dlouho nepobývala; prodala jej roku 1642. Dnes budovu vlastní stát a spravuje MZM.
Prostřední dům patřil Alžbětě Bergerové.
3. Holtzerovi
Na severní straně Zelného trhu, mezi ulicí Mečovou a Radnickou, stávalo sedm domů. Pátý zleva si někdy kolem poloviny 18. století koupili bratři Egid a Ondřej Holtzerovi, kteří v přízemí provozovali obchod. Roku 1775 dům přebírá Antonín Holtzer, zřejmě Egidův (even. Ondřejův) syn, jenž se specializuje na galanterní zboží. Koncem 80. let, tedy patrně po Antonínově smrti, v živnosti pokračuje jeho třetí manželka Anna Marie, a to ještě dalších více než třicet let. Roku 1820 má už dům nového majitele.
Jak přesně byli Holtzerovi propojeni s nedalekým kapucínským klášterem, nevíme. Nicméně v hrobce pod kostelem je pohřbena Antonínova druhá žena, Josefa Holtzerová († 1776), jež zemřela několik dnů po porodu svého prvního dítěte. Po ní byl do krypty pochován ještě Ondřej Holtzer († 1777).
Holtzerův dům stával na místě proluky mezi Brněnskou tržnicí a nárožním domem.
Dnes bychom na této straně náměstí z holtzerovských časů nenašli už ani cihlu. Když to vezmeme zprava, od ulice Radnické, na místě prvních dvou domů vyrostl v roce 1889 nájemní dům Julia Löfflera. Čtyři domy zleva, od ulice Mečové, byly zbourány v roce 1941. Asanaci odstartovalo samovolné zřícení jednoho z nich. V roce 1950 zde byl zbudován s okolní zástavbou poněkud neladný Dům potravin; dnes nese název Brněnská tržnice. Kdy šel k zemi i dům Holtzerů, nevíme, snad rovněž během války, případně v souvislosti se stavbou Domu potravin. Dnes je na jeho místě proluka.
4. Sinzendorfovi
Sinzendorfský palác tvoří spolu s dalšími třemi domy tzv. Malý Špalíček, kompaktní zástavbu vklíněnou do rozšířeného ústí dřívější Brněnské ulice (dnes Starobrněnské), jež vedla od Brněnské brány k Hornímu, dnes Zelnému trhu. Zmíněná městská brána stávala v místě, kde se nyní potkává Šilingrovo náměstí s ulicí Husovou a Pekařskou.
Než dům získal Jan Weikard ze Sinzendorfu (1656–1715), patřil jeho nevlastnímu otci Františku Antonínu Collaltovi (1630–1696). Ten jej koupil v roce 1683; prakticky šlo o dva domy, které nechal přebudovat na prostorný palác. Jak vypadal uvnitř, by nám mohli – kdyby žili – vyprávět bratři kapucíni, které sem hrabě Collalto zval na audience, stejně jako představitele jiných řeholních řádů tehdy působících v Brně. Po smrti hraběte zůstal dům ještě po nějaký čas v držení Collaltů, tedy jeho dvou synů a Weikardových nevlastních bratrů: Leopolda Rombalda (1674–1707) a Kristiána Karla (1677–1698).
Pohled na bývalý Sinzendorfský palác (uprostřed) ze Starobrněnské ulice.
Když Leopold i Kristián zemřeli, nezanechavše po sobě žádných potomků, Weikard po nich převzal fideikomisní (tj. svěřenské) veversko-říčanské panství a s tím zřejmě i dům v Brně. Palác poté více než sto let přecházel z jedné generace Sinzendorfů na druhou. Po Weikardovi jej zdědil syn Prosper Antonín (1700–1756), pak vnuk Václav Jan Eustach (1724–1773) a nakonec pravnuk Prosper (1751–1822). Ten, nemaje dětí, prodal v roce 1802 se svolením císaře zmíněný fideikomis i s brněnským domem Vilému z Mundy.
V současné době je palác v soukromém vlastnictví a sídlí v něm několik firem.
Zdroje
Jiří Kroupa (red.): Dějiny Brna 7, Uměleckohistorické památky. Historické jádro, Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2015.
Bronislav Chocholáč: Návštěvy u nejvyššího zemského komorníka. Dvůr a hosté Františka Antonína hraběte Collalta v Brně koncem 17. století, Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, Opera historica 7, Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis, České Budějovice, 1999.
Alois Gödl: Topografie města Brna, rukopis uložený v Archivu města Brna.