Akce tvář
Barona Trencka opřádá řada legend a jedna z nich je obtočená i kolem jeho hlavy, vlastně kolem jeho ukradené hlavy. U zrodu této zkazky však nestála bujná fantazie spisovatelů nebo senzacechtivost novinářů, ale zřejmě kapucíni sami.
Nejstarší reportáž z návštěvy hrobky, kterou jsme zatím našli, vyšla v Tagesbote roku 1855. Autor v doprovodu bratra kapucína hledá ostatky slavného vojáka: „Když se zvedne poklop rakve, je vidět skelet z kostí, který patřil muži neobyčejné velikosti a síly… Zdá se, že hlava byla kdysi zvednuta a posunuta blíže ke kostře.“
Portrét Franze Trencka, Bavorské vojenské muzeum v Ingolstadtu
Ta poznámka o hlavě je důležitá. Podobná se objevuje ve zprávě Pražského denníku z roku 1872: „Ochotně [kapucíni] otevřeli mi hrobku, kdež jsem asi mezi čtyřiceti na zemi ležícími mrtvolami mnichů nalezl obrovskou rakev. Byla dvakráte tak dlouhá jako moje šavle a přes to měla více ještě než stopu. Kostra nebyla oblečena, ale posud, vyjímaje lebky, pohromadě.“
Nad tím, že hlava Františka Trencka je oddělená od těla, se nepozastavil ani nikdo z novinářů, kteří hojně referovali o slavnostním přeuložení jeho ostatků do nové rakve, které se odehrálo 5. října 1872. Ani o čtyři roky později, když zemřel Trenckův prasynovec, iniciátor oné slavnosti, a noviny se znovu vracely k veliteli pandurů, nezazněla o jeho hlavě žádná zmínka, natož pak pochybnost o pravosti.
Portrét Franze Trencka, Kapucínský klášter v Brně
V reportáži, která vyšla v časopise Ruch roku 1882, se však situace dramaticky mění: „Tělo jest v rakvi nahé, jen kolem boků ovinuta jest rouška. Místo, kde hlava byla, zakryto jest také smuteční rouškou, pod níž bělí se jakási cizí lebka.“ V pozdějších novinových textech se s bezhlavým Trenckem můžeme setkat už poměrně často. A také s několika tipy, jak k tomu přišel.
Podle časopisu Ruch je ze všech domněnek nejpravděpodobnější ta, že „hlava Trenkova odeslána byla do Vídně na důkaz, že k doživotnímu žaláři odsouzený vůdce pandurů jest skutečně mrtev“. Plzeňské listy a Tagesbote daly přednost variantě, že baronovu hlavu si vyžádali příbuzní. A Moravská orlice uvedla, že si „ji roku 1866 vzali Prusové“; nutno dodat, že někteří pruští vojáci kapucínskou hrobku kvůli obdivovaném Trenckovi v této době skutečně navštívili.
A ještě dejme prostor samotnému bratru kapucínovi: „Františku z Trencků, kterého zde vidíte, byla po jeho smrti hlava odříznuta. Není dokazatelné, byla-li hlava skutečně poslána do Vídně, jak se tvrdí. Spíše se zdá, že byla ukradena, až byl Trenck pohřben. Podle údajů je prý Trenckova hlava v Anglii. Tato lebka zde není jeho.“ Takového vysvětlení se dostalo návštěvníkům hrobky v roce 1942.
Virtuální podoba Franze Trencka, foto: Muzeum města Brna
Více než stoleté dohady uvedla nakonec na pravou míru až věda. V roce 1986 se touto otázkou zabýval antropolog Tomáš Dacík a v roce 1998 profesor Miroslav Hirta; oba shodně potvrdili pravost lebky. Tým docentky Petry Urbanové, který Trenckovy ostatky zkoumal v letech 2017–2019, odmítl i možnost, že by pandurovi hlavu někdo usekl. Oblast krku byla pravděpodobně porušena rozkladem, dodnes mu chybí tři krční obratle. A když kapucíni chtěli Trenckovo tělo přeložit z holé země do dřevěné rakve, mohla to být ona poslední kapka – a hlava se uvolnila definitivně. Pokud se tak ovšem nestalo dříve, když ještě po kapucínském zvyku spočívala na cihlách.
Nejnovější zkoumání přineslo mj. další velmi zajímavý výstup – pandurovu podobiznu. Poprvé jsme mohli do tváře Franze Trencka pohlédnout 27. června 2018. Široké lícní kosti, výrazné nadočnicové oblouky, orlí nos a kůže zbarvená střelným prachem – památka na dobývání bavorského zámku Diesenstein roku 1742. Obhlídka zdejšího sklepení tehdy stála Trencka málem život, v jeho bezprostřední blízkosti totiž explodoval sud se střelným prachem.
Zdroje
Lidové noviny, 18. 1. 1942; Moravská orlice, 7. 5. 1933; Plzeňské listy, 10. 8. 1897, 31. 5. 1898, 19. 10. 1905; Pražský denník, 8. 9. 1872; Ruch, 5. 11. 1882, 15. 11. 1882; Tagesbote 31. 1. 1855, 1. 2. 1855, 13. 4. 1900; Muzeum Brněnska, sborník 2003, Vladimír Ustohal: Prusové na Tišnovsku.